Mick Solace - Syn Solangela

LXXVII.

James:

"Ne. Absolutně ne." Prohlásil jsem, když jsem si vyslechl jejich plán.
"Proč ne?" Zeptalo se jedno dítě Athény. "Ano, je to sice hodně riskantní, ale když nám pomůžeš, tak při troše štěstí-"
"Umře jen stovka polobohů."
Mick se zamračil. "Nedívej se na to takhle. Je tu šance, že to vyjde."
Zasmál jsem se a otočil se na něj. "Promiň, ale vy chcete oklamat bohyni klamu. Tohle nevyjde, ani kdyby nám pomohli všichni bohové."
"Jamesi-"
"Ne, prostě ne!" Dal jsem se na odchod. Mick mě následoval.

"Jamesi!" Chytl mě za zápěstí, čímž mě zastavil. "Já vím, že je to šílený plán, jenže je to jediný plán, co máme. A pokud nepřijdeme na něco lepšího, tak ho budeme muset zrealizovat."
Něco lepšího, pomyslel jsem si. Hlavou mi bleskla slova mé matky. "A-a co když tu je něco lepšího?"
"Huh?"
"Nemuseli bychom bojovat s mou matkou. Všichni bychom přežili." Na nějakou dobu.
Rozzářili se mu oči. "O-opravdu?! To je úžasný! Co je to za nápad?!"
Naklonil jsem se k jeho uchu a zašeptal, aby můj nápad nikdo jiný neslyšel. "Přidáme se k Apaté." Odtáhl jsem se.
Mick párkrát zamrkal, nejistě se uchechtl. "Žertuješ." Zakroutil jsem hlavou a úsměv mu povadl. Pustil mou ruku. "Žertuješ!"
"Ne, Micku."
"Tak ti přeskočilo."
"Nepřeskočilo."
"Přeskočilo, jinak by tě taková kravina nenapadla!"
"No pořád lepší, než jít na jistou smrt!"
"To není jistá smrt!"
"Je!"
"Jsme polobohové! Celý náš život-"
"Tohle je argument na hovno!"
"Tvůj nápad je větší!"
"Copak nechápeš, že se vám snažím zachránit život?!"
"A kde bereš jistotu, že nás nezabije?!"
"Jsem přesvědčivý!"
"Hah! To teda vidím!"

Hádali jsme se uprostřed tábora. Ostatní polobozi okolo nás udělali kruh a užívali si podívanou. Vztah, který celkem nedávno začal, měl první pořádnou hádku. Ale mně po chvíli došla trpělivost.

"Už toho mám dost, Micku!"
"To já taky, ale ty se chováš jak idiot!"
"Ne, Micku. Já mám dost tebe!"
"No tak-"
"Končím s tebou!"
"Ale já-" zarazil se. Odmlčel se. Hrudník se mu rychle zvedal. Když promluvil, málem jsem ho neslyšel. "J-jak jako končíš?"
Otočil jsem se na patě a odešel.
"Jak jako končíš?" Šel za mnou, takže jsem přidal do kroku. "Jak jako končíš?" Zvýšil hlas, zase jsem přidal. "Jak jako končíš?" Vzlykl a zastavil se. Pálili mě oči, tak jsem se rozeběhl do svého srubu. Když jsem za sebou zabouchával dveře, slyšel jsem, jak uplakaně volá moje jméno. Opřel jsem se o ně zády a svezl se po nich. Chtěl jsem umřít.

—————————————————————

Zdravím čtenáře, kteří to s touhle fanfikcí ještě nevzdali.

Prvně bych Vám chtěla poděkovat za Vaší trpělivost a za to, že příběh Micka a Jamese pořád čtete.
Za další bych se Vám chtěla omluvit, že vydávám kapitolu jednou za století, ale bohužel mi fanfikce už nestačí a chci napsat skutečnou knihu, které se teď budu věnovat. Ne, nebudu jí vydávat na wattpad, tedy aspoň pro zatím. A ano, občas vydám další kapitolu Micka jako druh odpočinku.

To bude prozatím vše. Přeji krásný zbytek dne.
-Flo