Mick Solace - Syn Solangela

II.

Podle mě to trvalo moc dlouho, než konečně Solaceovi vyřešili všechny papírování a určitě se je ta babizna snažila od adopce odradit, ale nakonec jsem se dočkal dne, kdy jsem si zbalil těch pár kusů oblečení, co jsem měl, a seběhl dolů schody. Okamžitě jsem skočil tátovi Willovi do náruče.

Moc dobře si pamatuju, jak jsem den předtím dokola a dokola opakoval "táta Will, táta Nico..." Tahle slova na mě působila jako ta nejkrásnější hudba ve vesmíru.

"Tak se měj Micku." Řekla falešně mile vychovatelka, když mě táta položil na zem. Podala mi ruku. "Bude se nám stýskat."
Byl jsem tak šťastný, že jsem zapomněl na jedovatou poznámku, stiskl jí ruku a řekl. "Děkuju moc! Nikdy na vás nezapomenu!" A taky nezapomněl.

🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉

Táta Nico řídil, zatímco já s tátou Willem jsme seděli v zadu. Pořád jsem nadskakoval a byl úplně ze všeho šťastný. Táta Will se tomu smál, snažil se mě víc rozveselit. Vůbec nevím proč.

"Hele vy dva!" Zasmál se táta Nico. "Ještě chvilku blbněte a zničíte auto."
"Jak ho zničíme?" Zeptal jsem se.
Táta se koukl do zpětného zrcátka. "Však vidím, jak skáčeš."
Táta Will mi pošeptal: "Až se zabydlíš, půjdeme na zmrzku."
"JOOOO!" Vykřikl jsem a oba tátové se rozesmáli.

🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉

Zbytek cesty jsem prospal. Celou noc jsem se totiž hrozně moc těšil, až vypadnu z toho pekla.
Vzbudil jsem se ve chvíli, když auto parkovalo. Téměř okamžitě jsem z něj vyskočil a zíral na budovu před sebou. Byl to velký panelák v nějaké zapadlé části města.

"Asi sis představoval něco jiného, co?" Zeptal se smutně táta Will, zatímco druhý táta vytahoval z auta můj malý kufřík.

Vzpomínám si, jak se zamračil, když ho uviděl. Slíbil mi, že hned co se nastěhuju, tak mi koupí víc oblečení.

Usmál jsem se. "Je to perfektní!"
I kdyby jste bydleli ve staré chatrči, pořád bych byl s vámi radši, než v tom pekle. Tohle byly moje myšlenky.
"Tak na co čekáme?" Zeptal se táta s kufrem a z kapsy vytáhl klíče.

🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉🎉

Schody jsem vybíhal po dvou a v každém patře se zastavil. "Tady, nebo ne?!" Křičel jsem na táty, kteří se vlekli za mnou a dusili v sobě smích.

Když jsme konečně vešli do bytu, všechno jsem si v úžasu prohlížel. Bylo to krásné a útulné místo. Všechno bylo sladěno do teplých barev, na zdech visely obrazy a poličky s kytkami nebo s malými figurkami. Obývák byl spojen s kuchyní.

"Jestli se ti líbí tohle, počkej na svůj pokoj." Usmál se táta Will.
"Můj pokoj?"

Tátové mě zavedli ke dveřím mého pokoje a s úsměvy sledovali můj úžas.

Na stěnách byla nakreslená louka se zvířaty a jakoby v dálce byl les. Na zemi byl zelený huňatý koberec. A na tmavě modrém stropu byly okolo lustru ve tvaru slunce nalepené hvězdičky s měsícem, které měly svítit ve tmě.
U stěny byla postel se zeleným povlečením, vedle ní stál noční stolek. U okna se žlutými závěsy byl stůl se židlí, dále následovala knihovnička a skříň se zrcadlem. Vše bylo dřevěné.

"Můj pokoj! Můj pokoj! Můj pokoj!" Skákal jsem na posteli.
Aby jste mě pochopili, nikdy jsem neměl pokoj sám pro sebe.
"Líbí se ti?" Zeptal se táta Nico, když zamračně uklízel mé oblečení.

Seskočil jsem z postele a málem se zabil. Objal jsem ho a natahoval ruku k druhému otci, čímž jsem ho zval do rodinného objetí.
Slovo rodina se mi ohromně líbilo.

"Máme pro tebe malé překvapení." Odtáhli se a šli jsme do kuchyně.
Sedl jsem si s tátou Nicem ke stolu. Táta Will přinesl z lednice čokoládový dort s jahodama.
Když se i on posadil, oba najednou řekli větu, která mi vehnala slzy do očí...

"Vítej v rodině, Micku Solacei."