Mick Solace - Syn Solangela

XVI.

Tátové seděli na pobřeží zálivu natisknutí k sobě a něčemu se smáli. Očividně vzpomínali na své zážitky v táboře.

Nechtěl jsem rušit jejich krásnou chvilku, ale byl jsem dítě, no a děti...jsou prostě děti.

Sedl jsem si vedle táty Nica a schváleně se tvářil naštvaně, abych měl větší šanci na získání pozornosti.
"Jé Micku! Co se děje?" Zeptal se mě Nico.
"James se děje." Zamručel jsem. Řekl jsem jim, co se za tu krátkou dobu stalo.
Táta Will se zasmál. "To mi někoho trošičku připomíná." Zatvářil se zamyšleně.
"Sklapni." Táta Nico se uchechtl a drcl do něj loktem.
"Nic si z toho nedělej, Micku. Ono ho to přejde."
"No...nevím." Nesouhlasil Nico. "Každý má svůj vlastní důvod, proč se všech straní a někdy je těžké, ho odstranit."
"Takže chceš říct, že jsem měl štěstí?"
"Ne. Jen jsi byl TAK otravný, že to nešlo vydržet."
Táta Will ho praštil a to tak, že spadl. Nicův smích značil, že ho to nebolelo.
"Neboj, prcku." Pohladil mě Will. "Jednou si uvědomí, co kolem sebe má."

***********************************

Netrvalo dlouho a já si našel další dva kamarády; Harryho, syna Boreáse, a Sáru, Floretinu sestru.

Byla to fajn děcka. Navíc by i slepý poznal, jak moc se mají rádi. Není divu, že teď spolu žijí.

"Hele! Čumte na to!"
Procházeli jsme se okolo lesa, když v tom Harry cosi zpozoroval ve větvích jednoho stromu.
Zašilhal jsem na onu věc, která se na slunci leskla. Byl to malý železný drak.
"Není to héfaistovců?" Zamyslela se Sára.
"To rozhodně." Usmál se a začal šplhat.

Na strom se dostal snadno, ale když slézal, podklouzla mu noha. Jakmile Sára vypískla, Harry se rozplynul v  mlhu. Na zem dopadl pouze železný drak. Sára začala panikařit a chmatala po vzduchu, což jsem nechápal

Já nechápal polovinu věcí v táboře, ale to je jedno.

"Kolikrát mu to budu muset říkat?!" Brečela. "Není na to stavěný!"
Za několik vteřin se zhmotnil na zemi o pár kroků dál. Sára za ním okamžitě běžela, já sebral draka a následoval ji.
Harry byl o dost bledší než normálně, modré oči měl vykulené, celý se klepal a lapal po dechu. Sára si k němu klekla, přitáhla si ho ke své hrudi. Začala potichu zpívat jakousi písničku.
Harrymu se postupně vrátila barva, přestal se klepat a dech se mu zklidnil. Ale vzato Sára vypadala, že každou chvíli omdlí.

"Díky Sá- do háje!" Zaklel, když ho Sára pustila a opravdu omdlela. "Apollónovci mě zabijou." Zaměřil se na draka v mých rukou. Nakrčil nos. "Obětování se pro nic. Je to jen kus šrotu." Postavil se a vzal Sáru do náruče. "Jdu jí odnést na marodku. Zatím." Odešel.

Zamračeně jsem si prohlížel robota. Ano, byl poničený (pár povolených šroubů, urvané křídlo, z pusy mu tekl olej a byl zrezivělý), ale nepřipadal mi jako kus šrotu. Chtělo to jen ho opravit. Takže jsem musel vyhledat nějakého héfaistovce, aby ho dal zase dohromady.