Mick Solace - Syn Solangela

LIV.

Mick:

Měl jsem takový podivný zlozvyk - vždy, když tátové byli pryč, spal jsem u nich v ložnici, protože jsem se cítil o mnohem bezpečněji. Asi to bylo kvůli tomu, že ta místnost fungovala skoro jako atomový úkryt, díky mé maličkosti.
James o něm věděl, ale stejně to vždycky vypadalo takhle:

"Ale no taaaaak! Furt se bojíš?" Uchechtl se James, když jsem se v pyžamu a s plyšovou lamou (ano, pořád jsem jí měl, jen jsem jí vylepšil) vydal k ložnici mých rodičů.
Jen jsem přikývl.
"Aleeeeeee!" Objal mě okolo ramen. "Vždyť se nic dlouho nestalo. Navíc bych tě ochránil~"
Zasmál jsem se. "V každé místnosti tohoto bytu jsou moje nejlepší udělátka proti nestvůrám." Odtáhl jsem se a naklonil se k němu. "Takže bych já ochránil tebe." Cvrnknul jsem ho do čela.

"Kdyby ses bál, klidně za mnou přijď." Řekl, když jsem zalézal do ložnice.
V tu chvíli jsem lamě odšroubal hlavu a v jejím krku se objevilo ostří. "Myslím, že s tímhle se bát nebudu." Zavřel jsem dveře.

**********************************

Po nějaké době jsem se probudil z důvodu, že se mnou někdo třásl.

"Co chceš?" Zavrčel jsem rozespale na Jamese, když jsem ve tmě rozeznal jaho siluetu, která seděla na posteli.
Dřív, než stihl cokoliv říct, se ozvala rána, která naznačovala rozbití skla. Následovalo divné vrčení.

Okamžitě jsem vystřelil z postele a zamkl mnou poupravené dveře. Poté jsem pozpátku došel k posteli a sedl si, přičemž jsem se skousnutým rtem propaloval pohledem ono zařízení. Třásl jsem se jak strachem, tak i vzrušením. Byl to první test mého bezpečnostního systému.

"Ne-neměli bychom ty dveře zatarasit?" Šeptl James, když se zvuky přiblížily.
"Pod postelí jsou robůtci, kteří se spustí-"
Zalapal jsem po dechu. Klika na dveřích se pohnula. Můj tep se zrychlil.

Jakmile stvoření za dveřmi zjistilo, že je zamčeno, narazilo do dveří co největší silou. Při nárazu jsme s Jamesem nadskočili a příšera zavřeštěla.
Usmál jsem se. "Funguje to." Vydechl jsem radostně.

"M-Micku?" Ozval se James.
Otočil jsem se na něj. "Kdo je borec? Já jsem borec! Kdo se nebojí? Já se nebojím! A kdo se tady klepe? T-"
"My oba, blbče." Uchechtl se.
"Já nadšením, ty strachem!" Zasmál jsem se.
"To nevíš."
"Jop, vím!" Zazubil jsem se.

Opět se ozvala rána, tentokrát mnohem hlasitější. Takže jsem vypískl.
"Ne, nevíš." Tentokrát se zasmál on a já zrudl.
"Sklapni, Budiulo." Po čtyřech jsem k němu došel a praštil ho.

"No každopádně to vypadá, že si zavzpomínáme na dětství." Lehli si a ruce si dal pod hlavu. "Budeme zase spát vedle sebe, když jsme se báli." Dodal.
"Spím dole." Prohlásil jsem, skulil se z postele a už se soukal pod ní.
"Co blbneš?" Snažil se mě za nohu vytáhnout.
"Hrozně se rozvaluješ a chrápeš." Postěžoval jsem si.
"To budeš spát ne zemi?"
"Máš pravdu." Vysoukal jsem se odtamtud. "Jdeš tam ty."

Chvilku jsme se ještě dohadovali, přičemž nás občas vyrušila nějaká ta rána a řev té nestvůry za dveřmi, než jsme se rozhodli, že mezi nás dáme jednu náhradní deku, kterou tátové měli schovanou ve skříni kvůli mému mladšímu já, abychom snížili možnost toho, že skončím na zemi.