Mick Solace - Syn Solangela

XXVI.

Protože jsem se nechtěl na marodce plést, rozhodl jsem se, že půjdu trénovat šerm. Abych řekl pravdu, byl jsem v tom opravdu příšerný.

"Nechceš toho radši nechat?" Smálo se nějaké děcko, když mě srazilo na zem. "Héfaistovci mají chytrý mozek, ale co se týče kondičky..."
Chtěl jsem se postavit a jeho poznámku mu vrátit, jenže jakmile jsem se zapřel pravou rukou o zem, abych vstal, vystřelila mi do ní bolest a já vyjékl.
"Ale, ale, ale! Že bych ti zlomil ruku?" Uchechtl se.
S nadávkou na jeho adresu jsem se vyškrábal na nohy a opustil arénu s tím, že přeci se na ošetřovně plést budu.

**********************************

Cestou jsem si bolavou ruku neustále mačkal. Ani nevím proč. Nejspíš jsem doufal, že bolest ustane.
Nedával jsem si pozor a do někoho vrazil. Vhlédl jsem a uviděl vysokého, celkem pohledného blonďáka. Docela mě zarazilo, že má na sobě kožené rukavice, protože bylo celkem teplo.

"Promiň." Pípl jsem a chtěl ho obejít, jenže mě zastavil.
"Co se ti stalo?"
"Asi jsem si zlomil ruku."
"Můžeš s ní hejbat?" Klekl si.
Přikývl jsem.
"Ukaž." Vzal mi mou ruku, aby si jí prohlédl. "Tak zlomený to rozhodně není." Začal mi jí prohmatávat.
Ty doteky byly skoro až masérské a velmi příjemné. Měl jsem chuť zavřít oči, nebo rovnou usnout.
"Lepší?" Pustil ji.
"Mnohem." Usmál jsem se. "Jsem Mick." Natáhl jsem k němu ruku.
"Nicolas." Potřásli jsme si. "Příště buď víc opatrný, nebo bys mohl dopadnout hůř." Postavil se. "Zatím!" Odešel.

**********************************

Na břehu jezera jsem přemýšlel, co budu dělat, když v tom přišel TJ.
"Nazdar, brácho!" Pocuchal mi vlasy a přisedl si. "Jak se vede?"
"Nuda." Pokrčil jsem rameny.
"To jako fakt? Nuda? Tady v táboře Polokrevných?"
"Nevím co dělat."
"No tak se podívejme....Lávová stěna, stáj s pegasi, kovárna, aréna, lukostřelnice, něco jako dílna-"
"Jo, chápu. Díky." Zasmál jsem se.
"No a jestli tě tyhle věci nelákaj, můžeš někoho donutit, aby tě nějak zabavil. Třeba Tris dělá naschvály tomu hádesovci, protože se odmítá nudit."
"Myslím, že to jednoho krásného dne nepřežije."
"Těch krásných dnů bylo, ale vždycky to přežil."
"Ten má štěstí velký jak stodola."
"Já tvrdím, že větší. Jednou jsem chtěl zjistit, jak moc je ten spra-chci říct potomek Háda silný. Dám ti radu: nechtěj to zjistit."
"Ou, páni." Vydechl jsem.
"Hmhm. Snad se nikdy nepopere s Percym, nebo s jiným silným polobohem, nedejbože s bohem! To by dopadlo." V jeho hlase bylo znát, že má ke Scamimu trošku větší respekt.

Najednou zazněl roh hlásící oběd. Tak jsme se zvedeli a vydali se k našemu srubu, kde na nás skoro všichni čekali.