Mick Solace - Syn Solangela

LXXVI.

Mick:

Po snídani James někam zmizel a já ho nemohl najít. Když jsem ho konečně našel, jak se zamyšleně prochází po táboře, tak jsem se k němu připlížil a vylekal ho.
"Kam jsi zmizel?" Zeptal jsem se, když jsem se zasmál nad jeho reakcí.
"Ale...jen jsem...si potřeboval něco zařídit." Usmál se.
Zamračil jsem se. "Co mi tajíš?"
"Cože?"
"Znám tě už hrozně dlouho, Jamesi. Tenhle tvůj úsměv znám." Ušklíbl jsem se, ale hned jsem se zatvářil starostlivě. "Děje se něco?"
Mlčel. Uhnul pohledem.
"Chceš o tom mluvit? Můžeme jít jinam, pokud chceš?" Opatrně jsem mu jeden pramen vlasů zastrčil za ucho a pohladil ho po tváři. Opřel si tvář do mé dlaně.
Povzdechl si. Zašeptal: "Jen mám strach." Sundal mou ruku z jeho obličeje.
"To nejsi jediný."

Zadíval se mi hluboce do očí a já měl pocit, že mi pořád neříká všechno. Mrzelo mě to. Byli jsme spolu už tak dlouho, ale stále se mi zdráhal říct, co se v té jeho hlavě děje. Nebylo to poprvé, co jsem si přál, aby byl stroj, který bych mohl rozebrat za účelem zjištění problému.

Uchechtl se, což mě vytrhlo z proudu myšlenek. "Nekoukej tak na mě tak."
"Hm?"
"Kdyby byl tvůj pohled osoba, tak už se ve mně hrabe jak v rozbitém motoru."
Z nějakého důvodu mi to nepřišlo ani trochu vtipný. Radši jsem to nekomentoval, ještě bychom se pohádali.
"Kde je Verča?" Změnil jsem téma.
"Nevím." Odvětil. "Možna se Sebastianem?"
"Kdy si ti dva spolu konečně něco začnou?"
"Klid, nám to taky trvalo dlouho."
"Protože jsi nic neřekl."
"Hele ono to není zrovna jednoduchý se vyznat někomu, koho znáš fakt dlouho jako kamaráda. Bojíš se, že tím všechno poděláš."
"No...Percy a-"
"Bohové tenhle argument si strč někam. Mezi nima byla chemie už od začátku, ale tys o mně do mého přiznání nepřemýšlel jinak, než o kámošovi."
"Jak víš, že mezi nima byla chemie?"
"Když tě chce holka přizabít, tak je to proto, že neví jak na tebe."
Zamyslel jsem se. Je pravdou, že mi Emily dělala naschvály, když jsme byli mladší. Tudíž jsem s mým přítelem souhlasil.

"Jamesi!" Přiběhla k nám Veronica.
"A co Mick?" Na oko jsem posmutnil. Jenže moje kamarádka to ignorovala.
"Athenovci na něco možná přišli!" Popadla ho za ruku a táhla pryč.
"Hej?!" Rozeběhl jsem se za nimi. Už mě unavovalo, jak moji dva nejbližší měli informace z první ruky, zatímco já musel čekat, než se ke mně dostala.