Mick Solace - Syn Solangela

XLV.

S Emily jsme seděli u jezírka na kánoe, konkrétně na molu. Zatímco ona mluvila, já jsem pro ni vytvářel menší dárek, přičemž jsem na všechno odpovídal "aha" nebo "souhlsím". Kdysi jsem se snažil mluvit více slovně, jenže když si začala na něco stěžovat, neměl jsem šanci.

"Posloucháš mě vůbec?!" Vyštěkla.
Pohlédl jsem na oblohu. "Veronica je husa, která si myslí, že je něco víc, když zamilovaným nepomáhá se dát dohromady, protože ráda sleduje pomalý děj příběhu lásky. Plánuješ pomstu na Simonova bratra, protože ti zničil účes, když ho zmrazil. Myslím, žes řekla i něco o tom, že se pletl do hádky mezi tebou a Sárou. Prý neocenila tvou snahu jí varovat, že Harry není ten pravý." Koukl jsem na ni. "Promiň, víc si nepamatuju."
Párkrát zamrkala. "Nic víc jsem neřekla." Usmála se a objala mě. "Konečně někdo, kdo mě poslouchá." Povzdychla si.

Ještě jsem dáreček poupravil a pak jí ho dal. Bylo to pár drátků zamotaných do sebe. Zdobilo je zlaté ozubené kolečko. Byl to prstýnek alá Hefaistos.
"Um...díky." Vzala si jej. Nevěděl jsem jestli je dárkem zhnusena, nebo překvapena.

Podíval jsem se na obzor. Tátové mi říkali, že sem chodili při západu slunce. Trochu mě mrzelo, že jsem je nemohl vidět v době, kdy spolu byli jen velmi krátce. Sice jsem byl často svědkem jejich nenápadného dokazování lásky, ale chtěl jsem je vidět v mém věku. Často jsem přemýšlel, jestli to měli jako já s Emily. Jestli svou lásku museli dokazovat, aby jim uvěřili, že opravdu spolu jsou.

"Víš, že tě hrozně miluju?" Otočil jsem se na ni.
Zahihňala se. "Jo. Říkáš mi to pořád. A já ti pořád opakuju, že já tebe taky." Dala mi pusu na tvář.

°°°
James

"Kdy mu to konečně řekneš?!" Zakňučela zoufale Veronica.

Seděli jsme na proti sobě v jídelním pavilonu, kde byl skvělý chládek na čtení. Tedy ne úplný chládek, ale bylo tam chladněji, než jinde v Táboře. Aspoň mně se to tak zdálo.

Líně jsem zvedl pohled od stránky.
"Nikdy." Řekl jsem. "Navíc je šťastný s Emily, tak toho už nech." Opět jsem se věnoval čtení.
Dcera Erose zaklapla mou knížku. K mé smůle jsem v ní měl zrovna ruku, takže jsem vyjékl bolestí.
"Nestalo by se tak, kdybys mu to řekl dřív!" Zamračila se.
Osvobodil jsem svou ruku a probodl svou černovlasou kamarádku pohledem. "Už tak je kvůli mně v nebezpečí. Kdyby moje matka-"
Dívka naproti mně zavrčela. "Přestaň se vymlouvat na svoz matku! I kdyby Apaté neexistovala, tak i tak je ve věčném ohrožení života, protože je podělaný polobůh!" Bouchla do stolu.
"Jenže ona by Mickovi ublížila. Takhle ho jenom straší nestvůrami."
Veronica se zoufale zasmála. "Proč si prostě nepřiznáš, že se bojíš toho, že by tě poslal do Tartaru a ještě by se před tebou začal nuchlovat s tou děvkou, jen abys trpěl?"
"Tohle už odmítám poslouchat."

Sebral jsem knížku, zvedl se a šel do tajné skrýše, kterou jsme si s Mickem postavili jako malí kluci.