Mick Solace - Syn Solangela

I.

Zase na mě vychovatelka křičela. Bez dovolení jsem vzal kladivo, abych zatloukl hřebík mé postele, který mi už pár oblečení rozpáral.

To místo jsem nesnášel. Žil jsem tam od narození pět let a už v tomto věku jsem byl zahořklý. Děti tam byly hrozné a vychovatelky ještě horší. Braly nás jako zboží, proto nám často nedávaly fyzické tresty, abychom vypadali co nejlíp. I adopce byla za odměnu. Proto si mě nikdo dlouho neadoptoval. Dával jsem jasně na jevo, co jsem si o tom místě myslel. Takže vychovatelky vždycky nějak dokázali to, aby si mě nikdo neadoptoval.

"UŽ TOHO MÁM MICKU DOST!" Řvala ta žena, zatímco se všichny děti dívaly. "Takhle tě nikdo nikdy neadoptuje!"
"Tak uteču." Šeptl jsem.
Vychovatelka mě surově chytla za paži, odvlekla mě po schodech do patra, kde byly ložnice, postavila mě ke zdi, poručila rozpažit ruce a do nich mi dala několik knížek.
Tenhle trest byl nejhorší.

💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale ruce mě bolely tak, že se mi do očí hnaly slzy. Už dávno bych se na to vykašlal, jenže kdyby na to přišla, ten trest by byl horší. I to jsem zažil.

Zaslechl jsem hlas vychovatelky, jak se snaží být milá, to znamenalo, že někdo přišel.

💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧💧

Ruce se mi třásly a každou chvíli hrozilo, že knížky už neudržím a spadnou na zem, čímž bych přivolal tu babiznu a ona by mě víc potrestala.

Zaslechl jsem kroky na schodech. Doufal jsem, že to bude ona, aby mi řekla, že to stačilo, jenže to byl muž. Vypadal a působil jako smrt. Černé oblečení, na tričku lebku, černé vlasy, tmavé oči, mrtvolně bledá pleť, na jedné ruce prsten s lebkou na druhé zlatý bez ozdoby.
Pro dítě to bylo trošku děsivé. Sklopil jsem pohled.

"Co to děláš?" Zeptal se muž a já sebou cukl.
"J-já...j-je to t-trest." Dostal jsem ze sebe.
"Vážně? Cos provedl?" Řekl lhostejně.
Neodpověděl jsem. Moc mě znervózňoval, takže mi můj trest stěžoval.

Byl jsem rád, když odešel. Ale za chvilku se vrátil s doprovodem muže, který byl pravým opakem toho smrťáka; blonďatý, modrooký, opálený a oblečený ve světlých barvách.

"Jak dlouho tu stojíš?" Klekl si přede mě světlovlásek.
Odvrátil jsem pohled. Mluvil opatrně a laskavě. Nebyl jsem na to zvyklý.
Najednou mi z rukou sebral knížky a položil je na zem. Chtěl jsem něco říct, ale v tu chvíli si mě přitáhl do objetí. (Jen aby bylo jasno: na to jsem zvyklý byl.) Objímal mě pevně, ale opatrně. Něžně mě začal hladit po vlasech a já se rozbrečel. Byl to tak krásný okamžik, konečně jsem měl pocit, že mě má někdo rád.

Po pár minutách se odtáhl a podíval se mi do očí, přičemž mě držel za ruce. "Řekni, chtěl bys mít rodinu?"
Byla to hrozně hloupá otázka, ale udělala mi neskutečnou radost, že jsem se málem zase rozplakal. Horlivě jsem přikyvoval.

Pohlédl na černovlasého muže, který nás celou dobu pozoroval. "Nico, adoptujeme si ho?"
Nico se usmál. "Cokoliv chceš, Wille."