Mick Solace - Syn Solangela

XXXIII.

"TATÍ!" Zapištěl jsem, když jsem zahlédl tátu Willa, jak míří k hlavní budově, a okamžitě jsem k němu běžel.

Čekal jsem na něj od rána s kufrem u hlavní budovy. Jen jsem občas musel někam odběhnout, ale vždycky jsem se vrátil.

Táta Will se zasmál, přikrčil se připraven mě obejmout. Jakmile jsem na něj skočil, vyzvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou.
"Ahoj, Micku." Objal mě. "Tak co? Připraven se vrátit domů?" Položil mě na zem.
"Uhm. A mohl by s námi jet i James? Pjosím!" Zamrkal jsem.
"Nešišlej na mě. Moc dobře víš, že to platí jen na Nica a to jen tehdy, když má dobrou náladu."
Tak jsem tedy zvolil taktiku štěněčí oči.
"No tak dobře. Tak pro něj běž."
"On za chvilku příjde, jen musí něco dopálit."
"Dopálit?" Nadzvedl obočí.
"Rozhodl se, že ukáže Táboru věrnost tím, že spálí vše potřebné na zničení tohohle místa." Usmál jsem se.

James se snažil vymyslet něco, co by všem ukázalo, že už své matce sloužit nebude. Tohle se mu jevilo jako nejlepší způsob to dokázat.

Táta Will se usmál. "To je dobře."
"Dalo mi zabrat mu dokázat, že má důvod chránit Tábor."
Pocuchal mi vlasy. "Tu vytrvalost si určitě pochytil ode mě." Pronesl hrdě.
"Učím se od toho nejlepšího." Zazubil jsem se.
Táta se chytil za sradce.
Samozřejmě kolem prošel polobůh, který mě nazval šplhounem, čímž zničil krásnou chvilku mezi otcem a synem.

To mě vede k otázce: Proč vždycky musí někdo, nebo něco zničit dojemné, krásné, nebo romantické chvilky?! Vždyť je to hnus!
Will: Ty něco říkej...kolikrát si mně i Nickovi zničil krásný večer?
Já: 1) To se všichni rozhodli, že mi budou kecat do vyprávění?
     2) Asi jsem je ničil proto, že mě buduli.
A teď...mohl bys, prosím, odejít? Děkuji. Takže zpátky k příběhu.

O pár minut později přišel James s vlasy plný ohořelých papírků. Pozdravil se s tátou, doběhl si pro batoh a už jsme mohli vyrazit, přičemž jsem mu v autě vyndaval z vlasů ty papírky i přes jeho protesty.

**********************************

"Wow! Tos postavil sám?!" Podivil se James nad mou železnicí po obvodu mého pokoje.
"No samozřejmě!" Řekl jsem pyšně. "A měl bych tu víc postavených věcí, ale tátové mě nutí hračky uklízet."

Došel jsem ke skříni, vytáhl z ní spacák a roztáhl ho vedle své postele.
"Spíš na posteli." Oznámil jsem mu.
"Cože? To nemůžu! Je tvoje." Odporoval mi.
"No a co? Jsi můj host a host musí mít pohodlí."
"Ale-"
"Žádné ale! A teď pojď." Popadl jsem ho za ruku a táhl z pokoje pryč. "Táta Nico uvařil, takže se najíme. A žádné odmlouvání!"

"Mick je druhý Will." Zasmál se Nico, když jsme přišli do kuchyně.
"Aspoň mám na něj dobrý vliv." Zazubil se Will.