Mick Solace - Syn Solangela

LXVII.

James:

Byl to super den. Tedy aspoň pro mě. Micka totiž ulovioa Veronica, která si umanula, že Mimiho donutí se socializovat. Proto asi, jakmile se večer vrátil do mého srubu, si sundal jenom tričko i boty a skočil do postele, kde skoro hned usnul. Jen jsem se tiše zasmál, lehl si k němu a přikryl nás.

***********************************

Probudil jsem se uprostřed noci a hrozně se vyděsil při zjištění, že můj přítel není vedle mě. A divné světlo, které do srubu vnikalo skrz záclonu, mi na klidu nepřidalo.
Okamžitě jsem se zvedl a jen v trenkách vyběhl ven ze srubu.

To, co jsem viděl mě málem poslalo do kolen. Tábor byl v troskách; hořel, po zemi se válela těla mých přátel a ty polobohy, kteří přežili, mučily nestvůry.
Chtělo se mi brečet, jenže jsem ucítil ohromný strach a vztek zároveň. Nikde jsem neviděl Micka a Veronicu - dva nejduležitější polobohy v mém prokletém životě.

Proběhl jsem celý Tábor snad pětkrát a málem si vykřičel hlasivky, jak jsem na ně volal. Nemohl jsem je nikde najít.
Padl jsem vysílením k zemi a rozbrečel se. Mlátil jsem do země, přičemž jsem občas vykřikl nějakou nadávku.
Už mě můj život nebavil. Nechtěl jsem být polobohem, ani člověkem, ani zvířetem, ani...čímkoliv jiným! Chtěl jsem přestat existovat.

Začal jsem kašlat a sípat. Hlava se mi nechutně motala. Objal jsem se a pomalu vzhlédl.
Najednou o kousek dál stála ta nesmrtelná svině, která mě mi dala život. A nebyla sama. Za vlasy držela klečícího Micka, který se natahoval k ležícímu tělu dívky, jejíž oči bez života se na mě koukaly. Veronica se už nemohla nikdy znovu nadechnout.

Hněv, slabě řečeno, ovládl mé tělo. Zvedl jsem se a rozeběhl se proti Apaté.
"Stůj!" Přitáhla si Micka blíž k sobě a přiložila mu dýku ke krku. Zastavil jsem tak prudce, že jsem spadl. "Hodný syn." Usmála se. Vzhlížel jsem k jejímu obličeji, který se mi hnusil.
"Ale nekoukej tak na mě." Zesmutnila.
"Ty si jiný pohled ne zasloužíš." zavrčel jsem. Pohled mi padl na mého přítele, který vzlykal a něco si mumlal.
Matka si toho všimla. "Oh ano! Ubohý chlapec...Mohl se mít dobře. Stejně tak i ty." Předstírala lítost, což se mi hnusilo.
"Pusť ho!"
"Jenže tys zvolil jinak." S povzdechem mě ignorovala. "Tenhle roztomilý blonďáček se mi líbí, chtěla bych ho mít za zetě. Škoda, že musí zemřít."
"Počkej-NE-"
Poté, co ho podřízla, ho nechala spadnout do trávy. Moje svaly v tu chvíli stuhly. S těží jsem se k jeho tělu doplazil. Vzal jsem jej do náruče. Měl jsem chuť křičet, ale moje hlasivky jakoby přestaly existovat. Jen jsem sledoval mého přítele, jak umírá.

"Mohlo to skončit jinak." Upoutala mou pozornost bohyně. "Podívej, jak!" Mávla rukou.

Ocitl jsem se na podlaze v nějakém paláci a hned se zvedl. Všude byly nestvůry, které mě zdravily a oslavovaly. Zmatenější jsem být už nemohl.
Ucítil jsem, jak mi přes ramena kdosi přehodil kus látky, přičemž mi do ucha zašeptal: "Aby mi tě neokoukali."
Prudce jsem se otočil. Stál tam Mick, oblečený do chitónu. Ve vlasech měl vavřínový věnec, na nouhou i rukou náramky. Vše ve zlatě.
Ustoupil jsem. Byla to jen iluze. Mick doopravdy nežil.
"Copak? Nelíbím se ti?" Zatvářil se smutně. Pak se lišácky usmál. "Můžeš si mě převléknot, jestli chceš."
Opět jsem ustoupil. Teď jsem měl stoprocentní jistotu, že to nebyl Mimi.
"No tak synku!" Objevila se vedle mě matka. "Není ti dobře? Klidně si běž le-"
"DRŽ HUBU!" Odstrčil jsem ji a začal zhluboka dýchat. Všechno v paláci ztichlo.
Apaté se zasmála. "Už chápu! Chceš být s Mi-"
"Ne! Nechci NIC!" Chytl jsem se za hlavu. Připadalo mi, že šílím.
"Ale-"
"NE! Chci, aby tohle ZMIZELO! NIC z tohohle všeho NENÍ skutečné! Ani Mick, ani palác a HLAVNĚ TY!" Zařval jsem na bohyni.
"Jame-"
"ZMIZ!" A s tímhle jsem se ocitl v naprostý tmě, opět jen ve spodním prádle.