Mick Solace - Syn Solangela

XI.

Nastal den osmého března. Proč tohle datum zmiňuju? Protože je to den, kdy jsem se narodil.
Když jsem se probudil, nečekal jsem nic extra, konec konců se v sirotčinci slavilo tak, že se řeklo "všechno nejlepší", dostali jste jednu hračku, kterou vám potom stejně ostatní brali, a to bylo všechno.
Jako každé ráno jsem vstal a šel do kuchyně, kde už čekal táta Nico, který měl v práci dovolenou, se snídaní.

************************************

"Kam si myslíš, že jdeš?" Řekl táta s trochou nepříjemným hlasem, když jsem dojedl a chystal se opustit prostor.
Nadskočil jsem. "N-no-" Byl jsem hrozně překvapený. Zatím na mě křičel, jen když jsem zlobil.
"Sednout." Rozkázal a já ho poslechl.
Došel k lednici, cosi z ní vytáhl, schoval to za záda a vrátil se ke mně.
"Někdo tu má narozky, ne?" Mrknul.
Na stůl položil ohromný zmrzlinový pohár. Brada mi spadla k zemi. Bylo tam několik kopečků vanilkové a jahodové zmrzliny pod vrstvou šlehačky, čokoládové polevy a dvouma sušenekama.
"Všechno nejlepší, Micku." Usmál se na mě.
Nebyl jsem schopný cokoliv říct. Jen jsem kmital očima na pohár a na tátu.
Zasmál se. "No tak se do toho pusť! Než ti to rozteče." Podal mi lžíci.
Zavřel jsem pusu a hřbetem ruky jsem si utřel sliny. Vzal jsem si od táty lžíci. Hned, co jsem snědl sušenky a do pusy dal první spusto, se mi na jazyku roztančila směsice chutí a mé chuťové buňky se mohly zbláznit.
"Hekuju tati!" Zahuhlal jsem s plnou pusou.
Pohladil mě po vlasech. "Až přijde Will, tak to oslavíme pořádně."

************************************

V ten den jsem snědl tolik sladkého, že jsem se divil, že nemám cukrovku. Když to táta Will zjistil, vynadal tátovi Nicovi a řekl mu možná rizika při nadměrném jezení cukru či co. Ale dort s marcipánovými panáčky mi dopřál.

Jakmile jsem zfoukl svíčky a snědl kus dortu, nastal čas na dárky. Ale ještě před tím jsem se musel na něco zeptat.
"Proč tu nejsou strejdové a tety?"
"Protože mají hodně práce, ale o víkendu přijedou ti popřát." Vysvětlil táta Will.
"A můžeme jet za nima? Do tábora?"
Tahle otázka je oba zaskočila. Vyměnili si několik nejistých pohledů.
"No...asi by to...nevadilo." Řekl nakonec táta Nico.
Zapištěl jsem a několikrát poskočil, přičemž jsem zatleskal.

Sedl jsem si k několika dárkům a začal je rozbalovat. Dostal jsem malý kufřík s plastovým doktorským náčiním (táta doufal, že půjdu v jeho stopách...promiň...), autíčko na ovládání, pár obrázkových knížek a lego. Byl jsem z toho nadšený. Byly to moje první narozeniny, které jsem si pořádně užil. Myslel jsem si, stále si myslím, že mě nemohla adoptovat lepší rodina, než je tahle.

Táta Nico se zvedl. "Půjdu zavolat ostatním, aby věděli o změně plánu na oslavu."
"Použiješ vysílání Iris?" Zeptal jsem se. Hračky šly stranou, tohle bylo o dost zajímavější.
"Jo."
"Můžu taky? Můžu, můžu, můžu, můžu?"
"Eh...tak dobře."
"Jooooooo!"

************************************

Zatímco táta Nico pracoval v koupelně na duze, já jsem poskakoval na místě a táta Will mě s úsměvem sledoval.
Konečně se objevil obraz strejdy Simona, který vypadal, že právě dotrénoval.

"Ahoj strejdo!" Zamával jsem mu.
"Čus Micku. Co se děje?" Zeptal se.
"Ahoj. Jen chceme upozornit na změnu plánu ohledně oslavy. Mohl bys to říct ostatním?" Řekl táta Nico.
"Jasně. O co jde?"
"Mick chce slavit v táboře." Ozval se táta Will.
"No to je super! Tak jestli je to všechno, půjdu to říct ostatním."
"Ahoooooj!" Zase jsem mu zamával.
Rozloučil se s námi a máchl rukou, přičemž se vysílání přerušilo.