Mick Solace - Syn Solangela

LXV.

Mick:

Od toho rozhovoru jsem trávil čas bez mojí malé party. Většinu času jsem pracoval v kovárně, nebo jsem se pokoušel jezdit na pegasovi. Poté, co jsem to vzdal, vydal jsem se do svého srubu, kde čekalo mini překvapení...

"...a tady je- MICKU!" vykřikl Alexandr, můj bratr, který ukazoval srub pravděpodobně novému přírůstku do rodiny.
"Cože?" vypískl nový klučina. Tedy myslel jsem si, že je to kluk, dokud se neotočil.

Byla to dívka zhruba ve věku třinácti let s nakrátko střiženými zrzavými vlasy, zelenýma očima. Její oblečení vypovídalo, že miluje klučičí styl. Na nose měla náplast.

"Rose, tohle je Mick, náš brácha. Micku, tohle je Rose." poplácal jí po zádech.
"Rád tě poznávám." kývl jsem.
"Co se ti stalo s obličejem?" ukázala na moje jizvy. Tedy aspoň jsem v to doufal.
"A co stvým nosem?"
"Ptala jsem se první."
"Já druhý."
"Ale no tak," vmísil se do rozhovoru Alex. "Buď hodný, Micku. Nic si z něj nedělej, Rose. On je hodně často na všechny mrzutý. Jen na Jamese tak často ne." uchechtl se.
Zrudl jsem. "To není pravda."
"Ty máš kluka?!" podivila se Rose.
"Hele! Rose je o mnohem inteligentnější, než vypadá!" zasmála se jedna ze sester.

Otočil jsem se na patě a vydal se pryč. Zajímalo mě, jestli tohle dělaj táborníci všem nově zamilovaným, nebo jen mně, protože ví, že se snadno vyprovokuju. Tak či onak jsem se rozhodl spát ve srubu Jamese.
Před tím jsem o tom jen přemýšlel, protože po té noční můře, co měl, jsem jej nechtěl nechat samotného. (Ne, není to výmluva, abych zamaskoval to, že jsem s ním chtěl jen být!) A moji sourozenci mi to usnadnili.

Vešel jsem do srubu Apaté, kde mě překvapilo hned několik věcí. První z nich byla, jak příjemně chladni, i přes velké horko venku.
Jako druhé mě překvapilo, že tam nebylo tak moc zatuchlo, jak jsem očekával. (Zřejmě během toho, co jsme byli u nás doma, sem někdo chodil a větral.)
Ale třetí věc mi vyrazila dech...James jednu zeď pokril několika různě propletenými provázky, na které zapomocí kolíčků připevnil pár fotek. Některé z nich jsem si pamatoval, například tu, kde mi bylo okolo sedmi až deseti let a objímal jsem se s mým nýnějším přítelem v mořském světě, tu mu asi dala Floreta, a některé ne, třeba tu z jeho prvních narozenin, které se mnou trávil.
Opatrně jsem sundal ty fotky z mořského světa a s nima se posadil na postel. Začal jsem si je prohlížet, přičemž jsem posmutněl. Bylo to už sakra dlouho, kdy jsem na posledy viděl tetu Lucy a Flo, strejdu Scamiho a Simona. A nejen je...chyběl mi i Percy, Leo, Annabeth a všichni ostatní!

Položil jsem fotky vedle mě na postel a chytl jsem se za kořen nosu. Nechtěl jsem brečet a ani jsem se nerozbrečel, jen mi bylo smutno.
Pustil jsem si nos, lehl si na postel a zadíval se do stropu. Zajímalo mě, jak se všichni asi mají.

"Co tu děláš?"
Z toho náhlého prolomení ticha jsem dostal infarkt.