Mick Solace - Syn Solangela

XXXVII.

Jakmile jsme s Azurou úklid, při kterém jsme vtipkovali, dokončili, James mě vyzval, abych rodičům oznámil, že jsem svůj úkol splnil, ale zakroutil jsem hlavou.

"Proč nechceš?" Zeptal se mě.
"Prostě nechci."
Na chvilku se zamyslel. "Ty se jich bojíš, Mimi? Ale to nemusíš! Vsadím se, že by tě-"
"Nebojim se jich!"
"Tak proč nechceš?"
Zrudl jsem, takže jsem si límcem trička zakryl tvář. "Stydím se." Šeptl jsem.
"Cože?"
"Stydím se, jasný?!" Strhl jsem si límec z obličeje. "Celou dobu se snažím být hodný, ale teď...teď jsem to hodně přehnal." Svěsil jsem hlavu. "Samozřejmě jsem zlobil i před tím, jenže to nikdy nedopadlo tak jako dneska...Měli právo chtít mě vrátit."
Azura se zhluboka nadechl. "Já nevím...jak to v rodinách chodí, ale...podle toho, co jsem viděl v Táboře, tak když někdo na tom druhém vidí, že ho to mrzí, tak mu odpustí. Takže...bys měl za Willem a Nicem jít."

**********************************

Když jsem se blížil k obýváku, slyšel jsem, jak tátové o něčem diskutují. Slyšel jsem neslyšel všechno, ale odhadoval jsem, že táta Will Nicovi vyčítá jeho chování.
Několik sekund jsem čekal, než rozhovor utichl. Poté jsem promluvil.

"Umm...pokoj je uklizený."
Will se usmál. "A to to neš-"
"A-a taky se omlouvám za své chování." Skočil jsem mu do řeči. "Přehnal jsem to, ta-takže se nedivím, že jste mě chtěli poslat pryč." Začervenal jsem se.

Táta Will probodl pohledem Nica. Ten se zvedl a došel ke mně. Jakmile se klekl, objal mě, přičemž mě hladil ve vlasech.
"Já se taky omlouvám. Chtěl jsem tě postrašit, ale ne takhle moc. Promiň."
Opatrně jsem mu objetí opětoval.
"Máme tě rádi. Viš to, že?" Pomalu se odtál a chytil mě za ruce.
"Vždyť já vás taky." Usmál jsem se.

°°°
Z pohledu Jamese:

(Prosím Vás, Mick o tomhle neví, takže  nikomu neříkejte, že jsem tady byl. Kdokoliv mě napráská, tak nedostane nutellu. Děkuji za pochopení.)

Když jsem Mimiho (bohové...to je cute) konečně přesvědčil, aby za jeho rodiči šel, nenápadně jsem ho pozoroval.
Zabolelo mě u srdce, když jsem ho viděl v objetí Nica, který se mu omlouval za to, co mu udělal.

Moje matka se mi nikdy neomluvila a otce jsem nepoznal. Objetí jsem zažil jen tehdy, když moje matka byla spokojená s mým tréninkem. Tresty byly fyzické i psychické. Samozřejmě při nich nezapomeněla říct, že je to vina Olympanů, protože "kdyby nerozdělili vládu nad světem tak nespravedlivě, mohl bych žít jako král" nebo něco takového.

Proto jsem byl mile překvapen, když se ke mně v Táboře chovali tak hezky, i když mě někteří nesnesli. A taky jsem byl štěstím bez sebe, když mě pánové Solaceovi přijali, jako jejich syna a bratra. A později- vlastně to bych předbíhal...a to hodně. Takže zpátky k příběhu.

Chtěl jsem se nenápadně vytratit, jenže Mick se otočil moc rychle.
"Azuro!" Přiběhl ke mně a objal mě. "Díky za pomoc." Odtáhl se.
"R-rádo se stalo."
Najednou si Will povzdychl. "Škoda, že to Mick neuklidil hned." Podíval se z okna, za kterým pršelo. "Mohli jsme jet do zoo a vrátit se dřív, než by začalo pršet."
Mick zakňoural.
"Tak co jet do mořského světa? Tam budeme v budově." Postavil se král duchů.
Mick zalapal po dechu. "To je to, jak kolem tebe jsou obrovská akvária?"
"Jo."
"TAM CHCI!" Začal poskakovat.
"No nevím...zaslouží š si to?" Ušklíbl se syn Apolóna.
Mimi na mě ukázal. "On JO! Jenže se vám může snadno ztratit a to by byl pak problém! Ale když se ztratím s ním, tak se rychleji najdeme!"
Starší polobozi si vyměnili pohledy.
"Dost dobrý argument." Uznal Hádův potomek. "Dobře, tak pojedeme."