Mick Solace - Syn Solangela

XXVIII.

"Sofie! Vrať se!" Křičel jsem na svého draka. Hned jak jsme se vzdálili od Hádova srubu, vyskočila mi z náruče a dala se na útěk.
Pokusila se vzlétnout, což se jí díky poraněnému křídlu nepovedlo. Když už jsem si myslel, že jí dohoním, Flořin dvouhlavý čokl mě ze zadu srazil na zem a začal pronásledovat Sofii.
"FUJ! ORTHOSI! NECH TOHO DRAKA!" Přiběhla Flo.
Orthos jí věnoval krátký pohled, ale pak dál pokračoval v pronásledování mého draka.
"Oh!" Zastavila se. "Tady chce někdo injekci?"
Orthos stuhl. Obrátil se ke své páníčce čelem. Floreta ukázala na zem u své levé nohy. Pes se k ní doplazil a zakňučel.
"Nepřehrávej ty psisko starý." Sedla si k němu. Rukama mu zvedla obě hlavy, aby se jí koukaly do očí. "Jestli mě ještě jednou neposlechneš na poprvé, dám tě kastrovat. Jasný?"
Orthos jí olízl.
"Jo, máš pravdu. To bych ti neudělala. Ale Nicolas klidně." Dala mu pusu na čumák. Všimla si pohledů kolem. "Co je? Když mě olizuje, tak vám to divný nepřipadá!"

Proklínal jsem se za to, že jsem se nechal rozptýlit, protože Sofie během udobřování mezi Flo a jejím čoklem vběhla na marodku.
Jakmile jsem tam doběhl, uviděl jsem hroznou spoušť. Ale to, co mě zarazilo nejvíc, byl James, který hladil Sofii po hřbetě a usmíval se. Dráče vypadalo velice spokojeně.

"Um...ahoj, Jamesi." Nervózně jsem se usmál.
"Hmmm." Zamručel, ale nijak jinak nereágoval.
"Mohl bys mi, prosím, vrátit Sofii?"
James se zasmál. "Jaký idiot by dal zrovna tobě draka?"
Začal jsem si mžoulat lem svetru. "Strejda není-"
"Ale je! Vždyť se sotva postaráš o sebe!"
Probodl jsem ho pohledem. "Ale já narozdíl od tebe jsem na tom se samostatností mnohem líp!"
"No to-"
"Je pravda! Koukni jak si skončil! Ještě týden a byl bys v Tartaru!"
Pevně semkl rty.
"A navíc bez toho tvého klamu by ti teď Sofie hryzala kosti!"
Postavil se tak rychle, že shodil dráče na zem. S výkřikem jejího jména jsem jí vzal do náruče.
"Si myslíš, že mám potřebu na někoho používat schopnosti?" Zavrčel.
Byl o dost větší než já, což se dalo čekat, protože jsme od sebe tři čtyři roky. Na sucho jsem polkl, abych sebral odvahu.
"Na to, aby tě měl někdo rád? Rozhodně."

Chvilku jsme tam tak stáli a James během toho pohyboval rty, jako by s někým mluvil.
Chtěl jsem se otočit a odejít. Jenže on mě popadl za vlasy. Rychlým pohybem mě hodil na postel, přičemž mi drak opět vypadl z ruky, a zaklekl mě. Začal mě mlátit. Ani to, že se Sofie do něj zahryzla, ho nezastavilo.
Vždy, když chtěl někdo zasáhnout, pohlédl na něho a dotyčný stuhl na místě.
"Podle proroctví jsi hrozba." Měl chraplavý hlas. Popadl mě za krk a silně stiskl. "Takže se tě musíme zba-"
Najednou se mu protočily oči. Stisk okolo mého krku zeslábl a James se svalil vedle mě.

Přišel Oliver. "Konečně ty prášky zabraly." Pomohl mi z postele.
Začal jsem hladit Sofii, kterou jsem zase držek v náruči. Sklopil jsem pohled.
Oliver se mi nabídl, že mě ošetří, ale odmítl jsem.
"Ale měl bych- Hej, v pohodě?" Všiml si mého výrazu. "Jestli tě to trápí...on má takovýhle záchvaty pokaždé, když uvidí héfaistovce."
"Ale proč?"
Povzdechl si. "Proroctví mluví o dítěti Héfaista. Myslí si, že když nebude mít kolem sebe děcka toho boha, jeho matka vyhraje."
Na něco jsem si vzpomněl. "Ale...on nechce, aby zničila tábor. Říkal mi to!"
"To možná jo, ale co je u něj pravda?"