Mick Solace - Syn Solangela

XLVI.

James:

Seděl jsem na malém posedu na jednom stromě, který měl větve tak moc blízko sebe, že posed nebyl vidět, a četl si. Najednou jsem zaslechl hekání, které se přibližovalo. Usmál jsem se.

"Cau!" Na posed se vyškrábal Mick, který v zubech držel pouzdro na své plány.
"Nazdar." Zvedl jsem pohled od knihy. "Neměl bys být se svou vyvolenou?" Falešně jsem se usmál.
"No jo." Sedl si vedle mě a z pouzdra vytáhl svůj plán. "Ale já potřebuju pracovat, tak jsem se vymluvil na to, že musím uklidit stáje."
"Proč vymluvil?" Sledoval jsem ho, jak si lehá na břicho.
"Říká, že můj plán na zabezpečení pro polobohy je k ničemu, když máme dva tábory." Začal si prohlížet plány.
"Tss. Blbka."

Začal jsem si prohlížet Mickovy nohy, které měl díky kraťasům odhalené. Jako zbytek těla je měl hrozně pihovaté. V tu chvíli jsem si něčeho všiml.

"Máš fixu?" Zeptal jsem se Micka.
"Ne. Ale má vlásenku." Vytáhl z kapsy sponku a sepnul si ofinu tak, aby mu nepadala do obličeje. "Proč?"
"U kotníku máš pihy, které vytváří souhvězdí." Spojil jsem je tahem prstem.
"Udělej to znovu." Zavřel oči.
Poslechl jsem.
"Orion. Je to souhvězdí Oriona?" Otevřel oči.
"Jop."
"Dobře já!"
Musel jsem se zasmát.
"Myslíš, že kdybych na zeď přišpendlil štěňata, tak by změna stavebního materiálů nevadila?"
"Nemel kraviny."
Položil si hlavu na ruce. "Já už fakt nevím!" Zakopal nohama.
"Zeptal ses našich mudrců?"
Prudce se posadil. "To mě nenapadlo!"
"A to jsem tě považoval za nechytřejšího člověka."
"I mistr tesař se někdy utne."
"Já bych řekl: 'i mistr Héfaistos se někdy utne'."
Mimi jen zakoulel očima. "Tak či onak máš to u mě." Posbíral si všechny věci, rozloučil se a co nejrychleji zmizel.

°°°
Mick:

"Ó moudrá dcero Athény, jejíž jméno ráčí být Sofia Zerkalo, potřebuji tvou radu." Řekl jsem fialovlasé dívce s brýlemi, když jsem dorazil do Srubu Athény.
"A proč bych ti měla radit, můj ubohý smrtelníku?" Seděla na židli a snažila se o nejlepší povrchní pohled.

Kdyby Vás to zajímalo, tak jsem takhle normálně s athénovci mluvil. Byla to sranda.

Poklekl jsem před ní. "Ačkoli ti nemohu nabídnout nic ceného, neboť jsem lakomý polobůh, mohu ti věnovat své obrovské díky, až dostanu Nobelovu cenu za nejdokonalejší bezpečnostní systém."
"Udělejme tedy dohodu," postavila se a přešla k oknu. "Občas nám sem do srubu zavítají krvelačné bestie a my se musíme na pár hodin ukrýt jinde. Už nás to nebaví."
"Takže po mně chceš vymyslet repelent na pavouky?" Taky jsem se postavil. "To bude hračka. Klidně udělám několik kapesních, abyste byli chráněni kdykoliv a kdekoliv." Zazubil jsem se.
"To bys pro nás udělal?" Přidal se do rozhovoru Sofiin bratr.
"No jasně! Vůrobu udělátek proti všelijaké havěti byl můj trénink, když jsem byl malý."
"To je úžasné!"
"Já vím, ale než vám je vyrobím, potřebuju od vás službičku." Ušklíbl jsem se a z pouzdra vytáhl mé plány.