Mick Solace - Syn Solangela

LVII.

James:

Když vyřkl poslední větu, potvrdil mi moje obavy - s Emily se rozešel kvůli mně. Sice jsem netušil, proč se tak stalo, ale i tak jsem se cítil hrozně. Možná právě proto jsem nekomentoval Mickův odchod do párku i přesto, že ještě před vteřinou chtěl domů. Místo toho jsem se snažil přijít na téma hovoru, který by mi pomohl přestat myslet na to, že by v tuhle dobu byl Mimi zadaný a šťastný.

°°°
Mick:

Byl jsem vděčný za to, že James nekomentoval nic z toho, co jsem řekl ani moje rozhodnutí jít do parku.

Jakmile jsme tam dorazili, koupili jsme si zmrzlinu a sedli si na lavičku. Spokojeně jsem si vychutnával onu ledovou pochoutku, než James započal rozhovor o dávno zapomenutém tématu.

"Vzpomínáš na to proroctví o nás dvou?"
Zarazil jsem se u prostřed líznutí a zamračil se. "O nás dvou?"
"Však víš, ne?" Otočil se na mě. "Nevzpomínám si na přesné znění, ale bylo to něco ve smyslu 'dítě klamu a výhně syn, jeden z nich padne do hlubin' něco 'flétna' něco...'naděje'."
"Jo tohle!" Párkrát jsem přikývl. Ani já jsem si ho přesně nepamatoval. No dobře! Nepamatoval jsem si ho vůbec.
"Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se vyplní?" Zeptal se.
"Nevím. Možná to ani není o nás."
Nakrčil obočí.
"No nekoukej tak! Třeba si tvoje matka pořídí jiného spratka, protože ty jsi moc tvrdohlavý a nechceš jí poslouchat."
Uchechtl se. "Za tenhle tvůj optimismus může jedna zmrzlina?"
Ušklíbl jsem se. "Možná." Zase jsem si lízl a pak konečně kousl do kornoutu.
"To ti jí budu kupovat častěji."

James se chystal si líznot, jenže já ho strčil do ruky, takže část zmrzliny skončila na jeho obličeji. Svou jsem rychle snědl, zvedl se a dal se na útěk. Můj milovaný kamarád byl tak hodný, že mi dal náskok, ale i tak mě dohnal. Chytl mě za pas a přehodil přes rameno.

"Tak co s tebou?" Vydechl, přičemž snášel moje splašené tlučení do jeho zad.
"Nic! Pustíš mě."
"Hele! Fontána!"
"To neuděláš!"
"Že ne?"
"Říkám, že to ne-"

***********************************

"Nemůžu uvěřit, žes to fakt udělal!" Křikl jsem na něj na oko vyčítavě, když jsem vylezl z pokoje převlečený do suchého a s ručníkem na hlavě.
"Akce vyžaduje reakci." Pokrčil rameny s úsměvem, dál se opíral o kuchyňskou linku.
"Akce vyžaduje něněně." Špatně jsem napodobil jeho hlas.
"Neprovokuj."
"Nebo?"
"Dostaneš na zadek."
"Nejsem děcko a mého soukromého majetku se nedotkneš."
Odrazil se od linky a přešel ke mně, přičemž jsem si gratuloval za to, že jsem udělal jenom jeden krok vzad.
"Nebo co?"
"Zahrával by sis s ohněm, Budiulo." Zavrčel jsem.
"S tím si zahrávám od samého začátku našeho přátelství, Solacei." Udělal další krok, takže jsme se skoro dotýkali těly.

Srdce se mi zase rychle rozbušilo a jen tak tak jsem kontroloval svůj dech. Očima jsem těkal k těm jeho a k jeho rtům.

"Na co myslíš?" Šeptl.
"Sám nevím." Vydechl jsem.
"Co chceš dělat?"
"Sám nevím."
"Uděláš něco?"
"Sám nevím."
"Mám to udělat já?"
"To rozhodni ty, protože nevím."

Jen se uchechtl. Jakmile se rukou dotkl mé tváře, zavřel jsem oči. Pak jsem cítil jeho rty na těch mých. Byl to stejný dotky, jako tenkrát na našem stromě.

"Jak je možný," řekl hned poté, co se odtáhl, "že se cítím hrozně kvůli tvému rozchodu s Emily a zároveň dělat tohle?"
Pomalu jsem otevřel oči. "A jak je možný, že po pár dnech od tvého vyznání o tobě začínám přemýšlet jinak, když tě znám hrozně dlouho?"
"Bohové lásky si s námi asi hrajou."
"Asi si přes Veronicu domluvíme schůzku s Erotem."
Jamesovi zacukaly koutky úst.
"Co je?"
"Asi mi právě došlo, kde se vzalo slovo erotika."
"Ty seš debil!"