Mick Solace - Syn Solangela

XXXI.

Noooo...můj plán na záchranu Jamese nezačal nejlíp. Kdokoliv tam vešel, vyšel pak ohromně naštvaný, slušně řečeno. Byl jsem z toho nešťastný.

Seděl jsem na zemi před srubem a zachmuřeně jsem si hrál se součástky, co mi dal Tris.
"Micku? Co se děje?" Přišel ke mně Harry.
"James se děje."
Sedl si ke mně. "A proč mu chceš pomoc? Vždyť je na všechny hnusný."
"Já-já nevím...Asi proto, že když jsem tu byl minule, tak se smál. Sice byl smutný, ale smál se."
"On a smutný? Proč pro bohy?"
"Prý ho celý tábor nesnáší."
"Kecy!"
"Taky si myslím."

Nastalo ticho.

"Micku?"
"Hm?" Nepodíval jsem se na něj.
Palcem a ukazováčkem mi za bradu zvedl hlavu tak, abych mu viděl do očí. "Jestli mu chceš pomoc, musíš najít příčinu toho, proč pomoc odmítá."
Chytl jsem mu ruku a odtáhl ji od mého obličeje. "Asi máš pravdu."
"Asi určitě!" Zasmál se. "My boreásovci máme chytrost v krvi!"
"Pochybuju." Zazubil jsem se a Harry do mě strčil.

***********************************

Zaklepal jsem na dveře samotky a bez vyzvání vešel.
"Nazdar, Jamesi!" Usmál jsem se.
"Co tu zase chceš?!" Zakňoural.
"Promluvit si." Skočil jsem k němu na postel, kde jsem si sedl do tureckého sedu na proto němu.
"A nechceš toho nechat?" Zavrčel.
"Ne."
"Proč?!"
"Protože chci vědět, co tě trápí." Zvážněl jsem.
Nejdřív se zarazil a pak se zasmál. "Jediný, co mě trápí jsi ty, protože jsi nehorázně otravný!"
"Zajímalo by mě, co se stalo, žes byl minule v pohodě a teď jsi takovýhle." Ignoroval jsem urážku.
"NIC! Prostě jsem změnil názor a chci zničit tenhle podělaný tábor!"
"Vůbec ti nevěřím."
"Mě je to u prdele!"
"Proč zvyšuješ hlas?"
"Protože chCI, ABYS VYPADL!"
"Proč?"
"PROTOŽE SE BOJÍM!" Rozvlykal se.

Nátáhl jsem k němu ruku, ale odsedl si dal, schoulil se do klubíčka a objal se.
Opatrně jsem si ho přitáhl k tělu. Chvilku se bránil, než mu došlo, že ho jenom hladím a houpu se s ním. Šeptal jsem mu konejšivá slova, ve stylu: "neboj se, všechn o je v pořádku" a "jsi v bezpečí, nic se ti nestane".
Něco podobného se mnou dělali tátové, když jsem se bál, takže jsem věděl, že ho to uklidní.

Když měl klidnější dech, opatrně jsem se ho zeptal: "Čeho se bojíš."
Zavrtěl se, ale nic neřekl.
"Neřekneš?"
Zakroutil hlavou.
"Proč?"
Zhluboka se nadechl a vydechl.
"Kdybys to řekl, možná bych ti já s ostatními mohl pomoc."
Chvíli váhal, než řekl: "Apáte."
"Tvojí matky?"
Přikývl.
"Proč? Vyhrožuje ti snad?"
Zase mlčel.
Opatrně jsem se odtáhl a donutil ho se mi podívat do očí.
"Nenutím tě to říkat." Utřel jsem mu slzy. "Ale teď mi slib, že nebudeš na nic sám, že někomu řekneš, když budeš mít problém, ano?"
"Ano."
"Dobře." Usmál jsem se.

James se mi zadíval na hruď, pak se ke mně zase přitulil.
"Krásně hřeješ, víš to? Chce se mi z toho spát."
Uchechtl jsem se a objal ho. Po pár minutách usnul. Opatrně jsem mu hlavu položil na polštář a přikryl ho. Potom jsem odešel.

**********************************

Musím říct, že mě někdy překvapuje, jak se děti dokážou chovat dospěle. Vidím to u dětí mých přátel i u těch mých.
Děti jsou inteligentní, jen dospělí to někdy nevidí.