THE NEW ONE | H.S.

78

Trvalo mi značnou chvíli než jsem skutečně došla do ředitelny.

Můj výbuch nezůstal bez následků. Ředitel ihned po dlouhém proslovu, domlouvání a citových výlevů, kdy mi hned několikrát nezapomněl připomenout, jak je mým chováním zklamaný a připomenutím, že podobné chování na své škole nebude v žádném případě tolerovat, zavolal mým rodičům.

Přesněji řečeno mámě, jelikož otec byl zaneprázdněný prácí a při důležitých jednáních si z pravidla vypínal zvonění. Pro jistotu však nezapomněl oběma poslat e-mail, aby byli se situaci oboznámeni spravedlivě oba rodiče.

A právě díky tomu jsem se nacházela právě v této situaci. Zatím co Tom s Kate odjeli k babičce, já ačkoli jsem prahla po jejím vřelém objetí jsem byla nucena ihned po vyučování jež domů. Tentokrát jsem však odjela s Harrym, který mě přesně tak, jako kdykoli předtím počkal u vozu.

Myšlenkami jsem však byla u babičky. Bylo mi smutno. Jelikož měla téměř každý den nějakou návštěvu - vždy někoho z rodiny, kdo na ni mohl dohlížet, bylo to už pěkných pár týdnů, kdy jsem ji viděla naposledy.

Možná to tak bylo lepší. Její stav se nelepšil. Nebyla jsem si jistá, jak by zvládala přítomnost tolika lidí najednou. A tak jsem jela poslušně domů, připravena nést za své počínání následky.

Doma mě čekala mamka, jelikož táta byl až do večera v práci. Zatím co ona si se mnou o všem v klidu promluvila a domlouvala mi, že podobné chování není v žádném případě v pořádku a pokud mám nějaký problém, je třeba o něm mluvit, otec celou věc pojal po svém.

Jeho příchod domů jsme zaznamenaly okamžitě. Domem se rozlehlo hlasité bouchnutí dveřmi, načež se přesně s tím výrazem přísného rodiče, kterým mi v dětství tolikrát huboval, objevil v obývacím pokoji.

Mámin klidný hlas tak vystřídala tátův o poznání hlasitější a mnohem důraznější. Přesně ten, který mě v minulosti ne jednou rozplakal. Dával důraz na každé jedno slovo, zatím co já spolu s mamkou jsme v naprostém tichu poslouchaly a sledovaly ho, jak přecházel po pokoji.

Zasloužila jsem si to. Moc dobře jsem to věděla. Dvou týdenní zákaz mi však udělal čáru přes rozpočet. S něčím takovým jsem zkrátka nepočítala.

,,Nehneš se z domu ani na krok." Vztyčil na mě varovně prst a vše podtrhnul přísným pohledem ,,Ráno půjdeš rovnou do školy - žádné srazy s kamarády, ani s Harrym ne. Po škole rovnou domů. Bez vyjímky." Rozmáchl rukama a s prudkým výdechem vložil ruce v bok.

Nejistě jsem si skousla ret a periferně pohlédla na mamku. Seděla pohodlně s nohu přes nohu a v naprostém tichu naslouchala otcově slovům. Tohle jsem na ni obdivovala. To jak dokázala být klidná a nikomu nezasahovat do rozhovoru. Nikdy se nestalo, že by tátovi skočila do reči. Vždy ho nechala ať poví své a následně, o poznání klidněji, mluvila ona. Málo kdy se rozzlobila.

A ačkoli jsem nevěděla, jaká bude tátova reakce, následující slova jsem v sobě nedokázala dlouho udržet. ,,Ráno mě vozí Harry." Opatrně jsem promluvila a nejistě sevřela rty do tenké linky.

Táta se jako lusknutím prstů zamračil o něco víc a nevěřícně protáhl krk. S "odmlouváním" zřejmě nepočítal. Já taky ne a proto jsem v rychlosti dodala ,,No, když jsi říkal, že se nesmím scházet ani s Harrym." Mykla jsem rameny a doufala, že má slova nepochopí špatně ,,Ráno jezdím s ním." Vyhledala jsem mámin pohled a tiše ji prosila o pomoc. V mžiku jsem však dodala ,,Ihned do školy, nikde se netouláme."