Safír

Prolog

Den uvítalo suché ráno. Už týdny na vyprahlou zem nepadla ani kapka dešťové vody. Slunce pálilo a drobné mráčky, co se odvážily objevit na obloze, roztály během dopoledne. Stromy i tráva tu ztratily zdravou zelenou barvu. Byly nahnědlé a šedivé kvůli prachu, který sem navál vítr. Okraj města připomínal holou neživou poušť, nebýt všech těch přicházejících lidí. Skupinky se pomalu sunuly k velké aréně. Ozbrojení muži kontrolovali všechny vchody a východy. Měla se tu totiž udat významná událost.

Dva desetileté chlapce seděli na plotu obklopujícím arénu. Už podle oblečení se dalo odhadnout jejích postavení. První, hubené postavy, v novém barevném kabátci a s kloboukem proti slunci, pocházel z bohaté rodiny. Jmenoval se Silur. Jeho přítel, Fahnir, měl staré prodřené kalhoty a otcovu košili, která mu byla opravdu velká. Vítr roztřepal jeho tmavé skoro černé vlasy a tak vypadal ještě víc nedbale než jeho přítel. Měl neuvěřitelné štěstí, že ho Silurův otec vzal na toto představení. Na zkrocení divokého draka se totiž nedostane každý, zvláště děti. Vstup na tribuny jim byl zakázaný, proto museli čekat v této odlehlé části arény. Vůbec toho ale nelitovali, i odsud měli skvělý výhled.

Fahnir se na plotu držel lépe než jeho bohatý přítel. Ten se křečovitě zařezával prsty do klády. Měl blonďaté uhlazené vlasy a šedé chladné oči, kterýma se na svět díval přísně a pohrdavě. Byl slabší než Fahnir, který díky práci na malém otcově statku, měl pevnou vypracovanou postavu. Jeho oči zářili hlubokou modří a přímo se leskly štěstím. Přesto, že byly oba různí, spojovala je jedna věc a to nadšení, se kterým čekali na příchod draka. Těšili se na tuto chvíli, už od té doby, co poslouchali pověsti o dračích jezdcích.

Konečně přišla chvíle, kdy vyvedli draka. Přesto, že byl spoután řetězy, nepodařilo se lidem zlomit jeho hrdost. Nenechal se vláčet a lehce kráčel, táhnouce za sebou celou hroudu těch malinkatých lidí. Jeho černo-modré šupiny se třpytily na slunci. Drak zvedl hlavu ozdobenou několika dlouhými rohy k nebi a zavřel oči. Znovu cítil vítr na své kůži. Je tady, už je na dosah....svoboda....

Křídla měl připoutaná k tělu, přesto zachoval svou neskutečnou sílu, vytrhl se lidem z řetězu a hlasitě zařval. Dav na tribunách zaječel strachy. Drak se dravě podíval na lidi kolem, mávnul ocasem a schoval se v zvednutem prachu. Kluci se předklonili blíž k dějišti. Lakomě pohlcovali očima každý drakův pohyb. V té chvíli do arény vstoupil krotitel. Diváci jásali a povzbuzovali ho hlasitým potleskem. Když tento muž zvedl ruku, dav ztichl. Drak již připravený utéct otočil svou mohutnou hlavu ke krotiteli. Tohoto člověka moc dobře znal a v drakových očích se objevil strach a utrpení.

Krotitel švihl dlouhým bičem, s ostny po celé jeho délce, a začal křičel na draka. Dav ho při tom vroucně povzbuzoval. V té chvíli se drak odhodlal k útoku. Bylo to poslední, co pro sebe mohl udělat. Otevřel tlamu a zařval krotiteli přímo do obličeje. Svaly na jeho nohou se napnuly a drak s vytasenými pařáty skočil na muže. Ten však nehodlal ustoupit. Nemeškal a uchopil kopí, které pak bleskově zabodl zvířeti do kůže. Drak zastavil útok a bolesti a rozčílením zařval. Krotitel ale nepřestával, křičel, šlehal po něm bičem a dále do něj bodal kopím. Umučené zvíře se jen tak tak stíhalo vyhýbat těmto nelítostným úderům a přestalo útočit.

Chlapci byli pohlcení dějem natolik, že místy ani nedýchali. Silur byl okouzlen odvahou muže v aréně. Stal se pro něj hrdinou a vzorem. Fahnirovy pocity byli trochu jiné. Cítil nadšení a lítost zároveň, věděl, že to je to, co chtěl viděl, ale zároveň něco uvnitř mu říkalo, že by tu neměl být.

Nakonec po dlouhém souboji se drak vzdal. Mohutné zvíře si lehlo a sklopilo hlavu. Navždy ztratilo svobodu a nezávislost. Člověk ho měl ve své vlasti. Diváci křičeli a obdivně tleskali. Krotitel naposledy švihl bičem a vyhoupnul se na drakova záda. Placl ho po rameni a vyrazil na vítězné kolečko. Obešel dokola celou arénu. Když se blížili ke klukům, naskytla se jim příležitost si draka pořádně prohlédnout. Čerstvá krev dodávala jeho šupinaté kůži lesk, jeho dříve tak silné nohy se teď třásly vysílením a ocas se vláčel po zemi. Šel pomalu a těžce dýchal. Ztratil svou bojovnost a byl tichý a krotký jako ovečka. Drak pootočil hlavu na jejích stranu. Fahnir se mu podíval do očí. Byla v nich únava, bolest a zklamání...

                                                                                   *           *           *

Uběhlo hodně let od té doby, co byli dva malí kluci v dračí aréně. Jejích cesty se rozešli. Fahnir již neměl čas na svého bohatého přítele. Čím byl starší, tím více ho potřebovali doma. Nepřestával ale snít o dračích jezdcích a o tom, že se jim také jednou stane. Bohužel pravděpodobnost toho, že se do dračí akademie dostane, byla velmi malá, jelikož musel každý uchazeč zaplatit vysoké školné. Přesto však spolu se Silurem odeslal žádost o přijetí do akademie.

Už se se Silurem nepotkával, nebyl na to čas. Slyšel ale různé řeči o něm. Říkalo se, že se z něj stal velice namyšlený, sobecký a bezcitný mladík. Fahnir ale tomu nechtěl věřit, pořád si myslel, že je to jeho starý přítel, který byl k němu vždy tak laskavý. Bohužel všechny ty řeči byly pravdivé. Z malého Silura už nezbylo skoro nic, byl to úplně jiný člověk. Jednoho dne se doslechl, že se Silur dostal na dračí akademii. Odjel a ani se nerozloučil. Fahnirovi to zlomilo srdce. Jeho jediný přítel ho zradil. Do poslední chvíle nechtěl věřit všem povídačkám o Silurovi, ale tohle ho konečně přesvědčilo.

V den, kdy dosáhl Fahnir dvaceti pěti let, byl smutnější než obvykle. Domu se toulal dlouho a neochotně. V ruce držel starý jantarový talisman, jenž mu kdysi předal otec. Prý patřili jeho pradědovi, který byl posledním dračím jezdcem v jejích rodině. Na půdě ležela v zaprášeném šuplíku jeho jezdecká výzbroj a dva meče. Ty už Fahnir dávno schovával u sebe v pokoji a potají chodil cvičit ke starému vojákovi z jejích vesnice. Byl velice schopný a neúnavný a jeho učitel se tomu vždycky divil. Nejspíš to po pradědovi zdědil své nadání a tu neskutečnou touhu po dracích. Otec jeho nadšení nesdílel. Celý jeho život byl statek a neměl čas snít o lepším životě, o dracích, o neskutečných dobrodružstvích, co by mohl zažít. Vždy Fahnirovi vyčítal, že už je dost velký na to, aby pochopil, co je pro něj v životě důležitější.

Když dorazil domu, otevřela mu matka. V očích měla slzy. Už se ji chtěl zeptat, co se stalo, ale v té chvíli ho šťastně objala a tiše mu zašeptala do ucha.

„Běž do kuchyně, otec pro tebe něco má..."

Fahnir neotálel. V kuchyni u stolu stál jeho otec. Široce se usmíval a poukázal mu na stůl. Ležel na něm nažloutlý papír s rudou pečeti. To, co na něm bylo napsáno, mu vyrazilo dech. Byl přijat....

Hned následujícího dne ráno vyrazil Fahnir do dračí akademie. Rodiče se s nim velice neradi loučili, ale byli za svého syna šťastní. Právě otec zaplatil synovi školné, protože nakonec pochopil, že tento mladík musí mít šanci si sám zvolit životní cestu. Sice kvůli tomu musel prodat domek v hlavním městě, ale doufal, že se mu jednou jeho péče vrátí. Synovi ale o tom nic neřekl, nechtěl totiž Fahnirovi kazit radost, stejně se časem dozví pravdu.

Tak začala Fahnirova cesta za dávným snem, který se měl brzy stát skutečnosti.