Safír

Kapitola IX.

Když začal Fahnir přicházet k sobě, první, co se k němu vrátilo, byl sluch. Zvuky se prodíraly k jeho vědomí, které ještě odmítalo vnímat svět. V první chvíli málem ohluchl, okolí bylo totiž plno každodenního rámusu. Pak ale začal rozeznávat jednotlivé zvuky. Tichý šelest záclon, příjemné vytí větru, řev draků a výkřiky lidí. Pořád byl v akademii.

Cítil únavu a slabost po celém těle. Nedokázal pohnout jedinou jeho části. Dokonce oční víčka odmítala poslouchat. Byl ale rád, že alespoň slyší, a tak se pokusil vzpomenout, co se vlastně stalo. Hned se mu vybavilo to jméno – Astor. Uvnitř přímo zajásal radostí. Přece jenom to dokázal! Sice si vůbec nepamatoval, co se stalo po tom, co upadl do bezvědomí, ale jakmile se uvidí se svými přáteli, tak se jich zeptá. Ticho v místnosti přerušil jemný skřípot dveří a spolu s ním vtrhly i dva hlasy. Fahnir hned poznal komu patří ten první a nejraději by v tu chvíli znovu ztratil vědomí. Byla to jeho instruktorka a tiše se hádala s nějakým mužem. Syčela jako naštvaný had a mluvila tak rychle, že nerozuměl jedinému slovu.

Muž ji chvíli mlčky poslouchal, poté hlasitě promluvil: „A co já s tím?"

„Ticho!" Zasyčela instruktorka, „potřebuje klid!"

A znovu začali šeptat, takže jim Fahnir nerozuměl. Najednou si ale uvědomil, že je mu ten hlas nějak povědomý. Marně si ale pokoušel vybavit osobu, které patří.

Za chvíli se dveře zavřely a v pokoji byl znovu klid a ticho. Nejspíš odešli a Fahnir si mohl spokojeně oddechnout. Konečně je tu sám! Teď mohl znovu zkusit otevřít oči. Víčka byla těžká jako z ocele a ne a ne se hnout. Fahnir se ale jen tak nevzdal a po několikaminutovém úsilí konečně povolila. Pomalu otevřel oči. Bílé světlo ho v první chvíli oslepilo. Bylo až moc silné. Druhý pokus byl již úspěšnější a po několika promrkáních již dokázal rozeznat předměty v okolí. Pořád ještě viděl rozmazaně, ale s každou chvíli se obraz více a více zaostřoval. V bíle vymalované místnosti bylo jedno okno s bílými záclonami, pár židlí a stůl s lampičkou. V jednom z rohu stalo křeslo. Myslel, že ho šálí zrak, ale opravdu v tom křesle někdo byl. A nebyl to nikdo jiný, než instruktorka. Zeširoka se usmívala a dívala se Fahnirovi přímo do očí. Fahnir znovu přivřel víčka. Jen to ne.

„Dobré ráno." Řekla příjemným sladkým hlasem. Fahnir na ní civěl jako na bažinnou příšeru. Je to opravdu jeho instruktorka?

Pak ale za dveřmi znovu zaslechl hlas toho muže a za chvíli do místnosti vtrhl Vrchní. Jeho pohled se zastavil na nešťastně se tvářícím Fahnirovi a v obličeji se přímo rozzářil.

„Aaa.... Tak je náš bojovník konečně vzhůru! Jak se cítíš? Doufám, že už lépe. Po tom, co ses tu válel tři dny bez jakýchkoliv známek života, jsme měli strach, že se z toho stavu neprobereš."

Tři dny? To byl mimo tak dlouho?

„Mám ale radost, že ses konečně probral, moc by mne zajímalo, co jsi tam vlastně vyváděl!"

Vrchního výraz se změnil a bylo z něj cítit, jak netrpělivě čeká na Fahnirovo vysvětlení. V tu chvíli se ale do věci vložila instruktorka.

„Nech ho, Rumo. Jen před chvíli se probral a není ještě v tom stavu, aby ti cokoliv líčil. Nemůže se zatím ani pohnout! Tak nechápu, co po něm teď chceš?"

Vrchní se na ni nechápavě otočil. Chvíli se tvářil neústupně, pak si ale uvědomil, že ta ženská má pravdu.

„Dobře. Tak já přijdu později, až bude moci mluvit."