Safír

Kapitola XXXVI.

Slunce ozářilo hlavní bránu i zlatou dračí hlavu, znak Santarku. Všichni učni byli uchváceni jeho vzhledem a městskými hradbami. Když konečně vjeli dovnitř, uvítal je věčný ruch hlavního města. Lidi, koně, psi, dokonce krysy a všelijaká jiná havěť, se tu mísili do jednoho bzučicího celku. Pobíhali sem a tam a jezdci na svých koních se museli doslova prodírat davem.

Určitě by se v té změti uliček a lidí ztratili, kdyby s sebou neměli Norise.

„Cestu! Cestu dračím jezdcům!"

Vykřikl do davu a prorval se do čela jejích skupiny. Ze Santarku pocházel, takže věděl, jak to tu chodí. Dav se jako mávnutím kouzelné hůlky rozestoupil a celá skupina mohla volně projet. Kromě toho na ně ještě všichni civěli, jakoby nikdy dračí jezdce neviděli.

„Proč se na nás tak koukají?" Zaptal se ho nervózně Lass.

„Uživejte si to. Teď jsme celebrity!"

Hrdě se narovnal v sedle a ještě pobídl svého koně. Projeli kolem rušného tržiště a vyskočili přímo na nábřeží. Santark ležel na řece Ince, druhé největší v císařství. Byla důležitou obchodní stezkou a právě do tohoto města mířily všechny možné lodě. Bylo to království obchodu. Hned u břehu kotvily lodě a jejích majítele prodávali své zboží přímo z paluby. Obchodníci se překřikovali, občané přebíhali od jednoho krámku ke druhému... Město žilo.

Noris se otočil na Širu.

„Kam byste potřebovala zavést, paní instruktorko?"

„Myslím, že se tu vyznám, ale když už se sám nabízíš jako průvodce, tvých služeb ochotně využiju. Tady je adresa."

Vytáhla z vnitřní kapsy svého pláště malý kousek papíru a podala mu ho. Noris si přečetl název a tíše hvízdnul.

„Teda! Vaše známá ale bydlí v opravdu pěkné čtvrti..."

Širu se jeho výroku zasmála.

„To musíme na druhý břeh."Řekl Noris a vedl všechny k mostu.

Byla to vskutku nádherná stavba. Santark byl svým kamenným mostem proslulý po celé zemi a učni jej mohli spatřit na vlastní oči. Masivní sloupy se spojovaly do pravidelných oblouků. Bylo jich celkem pět. Ale most nebyl znám svou délkou, nýbř svým vzhledem. Nádherné sochy z různobarevného mramoru zdobily jeho okraje. Kamenné postavy se chlubily svými zlatými přívěsky a zvířata zubami a drápy. Dlažba byla pozoruhodně čistá, i když po ní každou chvíli někdo prošel. A pak Fahnir spatřil ten výhled.

Teprve na mostě odhalilo město svou pravou tvář. Před chvíli zanechali části, kde se to jen hemžilo obchodníky a jejích krámy s různoridým zbožím. Malé domky se tiskly k sobě, jakoby se něčeho bály a nebo ustupovaly před obrovskými masami lidi. Učni teď mířili do druhé části města. Oddělená řekou od obyčejných lidí, se tu mohla bez překážek rozpínat. Sídla šlechticů se střídaly s domy bohatších občanů, jezdců a vojáků. Na malé vyvýšinině se nad městem tyčil velkolepý císařský palác, jehož dominantou byla proslulá Dračí síň. Fahnir by tak rád zůstal na mostě a ještě dlouho pozoroval a prohlížel si tyto dvě naprosto odlišné stránky města, ale museli pokročit dál.

Noris je vedl spletitým systémem ulic. Provoz tu byl mnohem řidší, přesto se tu našlo dost lidí. Nakonec celá desetičlenná skupina vyjela na malé náměstí se zdobně vyřezávanou dřevěnou kašnou.

„Tady to je." Ukázal Noris na protáhlý dům přímo před nimi.

„Snad se tu budete mít dobře."