Safír

Kapitola V.

Zvuk koňských kopyt se ztrácel v hluku probouzejícího se lesa. Lehká mlha ležela na větvích stromů a na listech jitrocele se jemně třpytily kapičky rosy. První ptáci zkoušeli své hlasy. Oddíl se pomalu vzdaloval od akademie, čekala je dlouhá cesta. Již minuli jim známou část lesa, proto tady dávali mnohem větší pozor. Terén byl neznámý a zrádný. Skalnatou půdu pokrývaly mechy a lišejníky a jediný krok vedle, by mohl pro koně znamenat uklouznutí na mokrém porostu. Instruktorka, ale znala cestu velmi dobře a učni se drželi přesně v jejích stopách. Při přechodu přes malý potok sice pár koni zakoplo, ale nebylo to nic vážného. Na druhém břehu byl les řidší a byla to více méně rovinka. Učni se uvolnili a tak Noris přišel s nápadem, že by si mohli zahrát na honěnou. Plácnul Lasse přes rameno a se slovy „Máš babu!" utíkal pryč. Lass si to samozřejmě nenechal líbit a vystartoval za nim. Koně se předháněli v zběsilém běhu, dokud je instruktorka neokřikla a neposlala na konec skupiny.

Pokud si učni mysleli, že si odpočinou od plnění různých úkolů a učení, byli na omylu. Instruktorka měla perfektní nápad, jak je dostatečně zaměstnat. Po polední pauze, kdy si doplnili zásoby vody a najedli se, jim oznámila, že na další stanoviště budou muset dojet sami. Rozdala každému malý plánek s několika málo orientačními body a směrovou růžici.

„Setkáme se až u Žabí tůňky. Cestu si musíte najít sami. Máte plánek a celý okolní les k dispozici. Znalosti máte dostatečně, takže myslím, že ještě před západem slunce se všichni sejdeme. Pokud byste měli nějaké problémy, nebo by se někomu z vás něco stalo, několikrát dlouze zakřičte „Eheej!" a počkejte. Přijedu za vámi. Ale ne, že toho zneužijete, pouze pokud byste byli v ohrožení života, nebo opravdu zabloudili, což se doufám nestane." – učni se usmáli. – „Teď se rozdělte na skupinky po třech. Pojedete zvlášť v krátkých intervalech, ne, že se budete spolčovat!"

V oddíle jich ale bylo deset, takže ať se dělili jak chtěli, vždycky někdo zbyl. Čtyřčlenná skupinka sestávající z Lasse, Norise, Fahnira a Borise musela vybrat, kdo z nich pojede s instruktorkou. Výsledek losování potěšil všechny až na Fahnira. Byl celý nesvůj, nechtěl si to přiznat, ale uvnitř se bál, co na něj ta fúrie vymyslí. Skupinky postupně vyráželi na cestu. Fahnir a instruktorka jeli až jako poslední.

„Tak kam bych měl jet?" - zeptal se ji.

Lehce pozvedla obočí. – „To je tvůj úkol, najít správnou cestu, ne můj. Takže, prosím..." – a udělala široké gesto rukou, jako kdyby ho zdvořile pouštěla před sebe.

„Ale co když pojedeme špatným směrem?"

Jeho otázku ignorovala. – „Měl by sis více soustředit a méně mluvit. Jeď."

Fahnir pobídl koně a se sklopenou hlavou se postavil před instruktorku. Nasupeně civěl do mapy. Nemohl se zaměřit na jediný bod na papíře a jakoby mu všechno, co o lese znal vypadlo z hlavy. Stáli na jednom místě už dobrých pár minut, když se s nim instruktorka vyrovnala a potichu mu řekla.

„Myslím, že bychom měli jet chvíli na východ až k rokli, ale pokud máš jiný názor, klidně mi ho sděl." – Fahnir ji neodpověděl a jen naštvaně vydechnul. – „Dobře, počkám na tebe tam."

Ještě chvíli jen tak stál a nasupeně zíral před sebe. Proč zrovna on si musel vylosovat jako společníka na cestu instruktorku? Proč ne někdo jiný? Po chvilce se ale z tohoto zoufalého stavu probral a rozhlédl se, instruktorka nikde. Zaposlouchal se, jestli neuslyší koňský dupot, ale marně. Zřejmě už byla dost daleko. Podíval se na plánek, který měl před sebou. Říkala, že počká u rokle. Rokle... Ach ano tady... Za chvíli už Abraxasova hříva vlála ve větru a Fahnir pozorným pohledem vyhlížel instruktorku. Po nějaké době zahlédl postavu v plášti sedící na koňském hřbetu. Hlavou mu přelétl bláznivý nápad. Nezpomalil a doslova proletěl kolem instruktorky. Její kůň vystrašeně odskočil a mistryně ho naštvaně okřikla. Fahnir zabrzdil a počkal na ní.