Safír

Kapitola XII.

Pozn. Desariyo se čte jako Desárijo

Užijte si čtení!

Instruktorka nechala Fahnira, ať s Astorem cvičí ještě hodinu. Sblížili se ještě víc. Fahnir už nepotřeboval používat slova, drak dokázal vycítit, co svými pohyby člověk na jeho hřbetě má na mysli.

„Jde ti to skvělé." S neskrývaným nadšením pronesla instruktorka. „Nevím, čím to je, možná je to kvůli tomu spojení..."

„Spojení? Takže Astor je teď mým drakem?" Zeptal se Fahnir trochu zklamaně.

Instruktorka se jen shovívavě usmála. „Ne, ne. Tvým drakem se může stát pouze drak divoký. Tady je to trochu jiné. Je možné, aby se jezdec spojil myšlenkami s jakýmkoliv drakem. Nevytvoří se mezi nimi ale takové pouto, jako mezi jezdcem a jeho drakem. Drak si pamatuje každé spojení a díky této vzpomínce poté dokáže v budoucnu daného člověka poznat, i když se třeba viděli pouze jednou. Díky takovému chvilkovému spojení se dokážou lépe dorozumět a to ty už znáš..."

„Netušil jsem, že se dá takto spojit s cizími draky..." Řekl zamyšleně.

„Je to úžasné! Takže se vlastně můžu spojit i třeba s drakem pana Schneidra?"

„Teoreticky. Prakticky těžko."

„Proč?"

„Ten tě do své hlavy jednoduše nepustí." Prohodila instruktorka.

Fahnir nechápal, jak to myslí. „To se dá vytvořit nějaká zábrana v hlavě?"

„Tak se to nazvat nedá... a mimochodem, už nemáme čas. Za chvíli je snídaně."

Fahnir se hned ohradil. „Mně to nevadí, klidně příjdu později."

Nemohl ji přece pustit právě když se přiblížili pravdě.

„Tobě to možná nevadí, ale já se chci také najíst. Potom musím ještě učit, takže..."

„Prosím. Jen mi odpovězte na poslední otázku..."

„Ne, konec."

Odsekla a úsměv z její tváře zmizel. Upřela na něj svůj přísný neústupný pohled a Fahnir ji musel poslechnout.

„Snad někdy příště." Pomyslel si. I když... Vlastně dnes večer se ji mohl zeptat znovu! Hned si začal v hlavě připravovat otázky. Jak se dá jinak spojit s drakem? Jak lze v hlavě vytvořit bariéru? Jak ji lze překonat? Co to byla za podivná slova a proč jim Astor rozuměl?

Bylo toho mnohem víc, ale otázky se již Fahnirovi začínaly v hlavě ztrácet, a tak si řekl, že si je radši někam přepíše. Po snídani se odebral hned do svého pokoje. Měl dohnat teorii, kterou probral jeho oddíl za tu dobu, co strávil v lazaretu. Do dějin se mu ale nechtělo. Lehl si pouze na postel a ponořil se do světa vlasních myšlenek a představ...

******************************************************************************

Při každém mávnutí rozřezávala mohutná dračí křídla vzduch. Jeho modré tělo splývalo s azurově modrou oblohou. Pod ním se rozprostírala krajina nepřístupných horských štítů. Rozhlížel se kolem. Zajímalo ho tu pouze jedno místo...

Postupně klesal, aby nepromeškal cíl své cesty. Přenesl se přes zasněžený vrcholek hory a konečně spatřil malebné údolí. Zelená pracně obdělávaná políčka byla v tomto světě bezcitných skál jako drobná zranitelná ptáčata. Malá vesnička se na něj usmívala, ale drak pokračoval ve své cestě dál. Vzhůru po svahu stoupala příkrá kamenitá cesta. Říkalo se jí „Cesta tisíce schodů". Měl štěstí, že ho příroda obdařila křídly a nemusel po ní stoupat vzhůru. Na jejím konci se nacházel klášter. Jeho zahrady, proslulé po celé zemi, byly vidět už z dálky. Měl namířeno právě tam.