Safír

Kapitola XI.

Ještě několik dní trvalo, než se Fahnir dokázal postavit na nohy. Strávil ale v lazaretu ještě týden, jelikož se musel znovu naučit chodit. Pro dospělého muže to nebyla vůbec sranda, ale touha konečně se vznést do vzduchu ho donutila pokračovat dál. A nakonec přišel den, kdy sám bez jaké koliv pomoci dokulhal až ke kabinetu instruktorky. Zaťukal na dveře a vstoupil. Prudce zvedla hlavu, aby viděla, kdo si to dovolil takto drze narušit její osobní prostor. Jakmila ho ale poznala, rozzářila se a široce se usmála.

„Fahnire! Netušila jsem, že už jsi na nohou."

„No, ano, už jsem..."

Najednou vyskočila ze svého křesla a běžela mu podat židli. „Uplně mi to vypadlo... Posaď se, vždyť se jen sílou vůle držíš na nohou."

„Děkuji. Ale už jsem v pořádku a rád bych se znovu připojil k oddílu, pokud je to možné samozřejmě."

„Tak úplně možné to není. Jsou už totiž hodně napřed a nestíhal bys."

Fahnirův dech se zrychlil. Co teď?

„Vymyslela jsem ale něco jiného. První týdny budeš se mnou cvičit sám a postupně se připojíš k ostatním. Myslím, že to zvládneš celkem rychle."

Vytřeštil na ní oči.

„Budeš ale muset vstávat dřív, protože se ti nebudu muci věnovat během hodin s ostatními. Na teoretické hodiny chodit budeš, to, co jsi zameškal si doplniš ve volném čase, ale praktika, což bude vlastní jízda na drakovi, budeš mít ráno, než začnou hodiny ostatních a večer až už všichni zkončí."

Mluvila až příliš rychle a Fahnirovi se vůbec neukládalo v hlavě, co vlastně řekla. Sebejistě se na něj podívala.

„Domluveno?"

„A-ano."

„Dobře, zítra v půl páté ráno ve staré aréně. Běž."

V pokoji čekalo Fahnira vřele přivitání. Všichni byli neskutečně rádi, že je opět mezi nima. Lass dokonce upekl na jeho počest koláč. V jednu chvíli si ale všichni s hrůzou uvědomili, že nemají čím ho zapít a na vodu to byla až příliš slavnostní událost. A tak vytáhl Boris svůj kouzelný pytlíček.

„O-oh... Ta kouzelná vůně... Je to, co si myslím?" Zašeptal Noris.

„Já myslím, že je to právě to, co si myslíš." Odpověděl mu Fahnir.

„Jak že jsi tomu říkal?"

„Čaj."

„Čáj..." Uznale pronesli všichni.

Boris už nechal louhovat drobné lístečky a opájející vůně kapaliny se pomalu linula vzduchem.

„To jsou moje poslední zásoby z domova." Prohodil smutně Boris.

„Jen tu prosím tě nebreč. Táta ti nějakou tu tvou trávu na trhu sežene!"

„Nesežene..."

„Nebuď kakabus! Je ti líto nějaké kytičky pro přítele?"

A Noris žďuchnul pěstí Borisovi do ramene. Boris se stydlivě usmál. Vypadal při tom jako kocour, který právě vylízal všechnu smetanu v domě a byl přistižen právě při činu. Zvučný smích všech čtyř přátel rozezněl bílé zdi a oslava mohla začít.

Ráno se Fahnir doplazil do staré arény. Slunce už vstávalo, ale celá akdemie byla ještě zahalená v růžové mlze. Zdi arény byly pokryté mechy mokrými od rosy, která se třpytila jako tisíce drahokamů. Nadšený výdech vyklouzl Fahnirovi z úst. Opravdu to byla nádhera. Z okouzlení ho vytrhnul slabý řev. Otočil se a pohled upřel na indigového draka. Astor byl již vystrojený, stál a elegantně vypínal krk.