Safír

Kapitola XLII.

Vedl ji úzkými uličkami a koutkem oka ji pozoroval. Nechtěl, aby si ho všimla. Ne, když se na ni takto potají dívá... Bylo to zvláštní, ale od okamžiku, kdy ji tento večer poprvé uviděl, byl naprosto okouzlen. A když si tento neobvyklý fakt přehrával v hlavě, připadalo mu, že jí to sluší v jakém koliv stavu. Zatřásl hlavou, aby od sebe odehnal tyto jemu cizí a neznámé pocity a myšlenky a rozhodl se zapříst rozhovor. Šli totiž v tichosti a ani jeden se neodvažoval toto zvláštní ticho porušit.

„Když už máme tolik času," začal poněkud nejistě, „mohl bych se dozvědět něco o Lestrovi?"

„Ty to nenecháš být, že ne?" Zasmála se. „A to jsem se to pokoušela ututlat... No nic... Proč bych ti to vlastně nemohla říct?" Přemýšlela nahlas. „Vždyť to není nic, co bys nemohl vědět... Také ti nemusím říkat všechno... Fajn." Oddechla si a udělala pauzu před samotným vypravováním.

Zvědavě ji sledoval s očima otevřenýma dokořan.

„Lestr je můj bývalý žák," začala pomalu a rozvážně, „také jezdec. Byl to velice nadějný učeň stejně tak jako ty... Tu pochvalu jsi neslyšel." Vložila náhle a odvrátila od něj na chvíli pohled.

Fahnir se jen zazubil a poslouchal dále její vyprávění.

„A... Neříká se mi to lehce, je to takové zvláštní, že ti to vůbec říkám, ale prostě a jednoduše byl Lestr, jako již mnoho mužů, mým nápadníkem. Stejně tak jako ostatní byl ale neúspěšný... A to je tak všechno." Dokončila a hlasitě si oddechla.

„Tak to nebylo moc dlouhé..."

„Ve skutečnosti byl tento příběh delší a pokud bych si vzpomněla na všechny různé trapné situace a naprosto nemožné chvilky, mohla by z toho vzniknout nějaká hodně špatná a nechutně tlustá kniha..." Lehce se usmála vlastním slovům.

„Pořád nechápu, proč jsi tolik chtěla utéct. Vždyť chtěl jen tanec, nic víc."

„Zřejmě je to váš odvěký problém... Prostě si nedáte pokoj, i když vám dáme jasně najevo svůj nezájem. Nic nenamítej." Zastavila ho, když už chtěl říct něco na obranu. „K tomu je zasnoubený a za pár týdnu si má brát tu svou slečnu... Takže opravdu ne. Díky." Dovršila svá slova prudkým odmítavým gestem rukama.

Fahnir si jen povzdechl. Hádat se s ní by bylo marné...

„Takže Lestr je teď jezdec?"

„Ano. Dokonce mu nabídli, že ho vezmou za rok, nebo dva až si něco odslouží, do Císařské letky. Ale mohl toho dosáhnout víc..." Řekla s lehkým zklamáním v hlase.

„Co se stalo?"

„Je to hlupák a aniž by něco zkusil, tak to radějí rovnou vzdá..." Poznamenala smutně.

Fahnir se nad jejím výrazem usmál. „Tak tohle nehrozí."

Nechápavě se na něj podívala.

„Ze mne 'hlupák' v žádném případě nebude."

Protočila oči a se smíchem dodala. „Ty se vrháš po hlavě naprosto do všeho!"

Vedl ji k nábřeží. Jak za posledních pár dnů zjistil, bylo to vskutku příjemné místo, zvláště na tomto břehu řeky. Lišilo se od obchodního nábřeží na druhé straně, které vždy bylo plné lidí, hluků a světel. Toto bylo klidné, tiché a tajemné. Pouliční lampy již byly rozsvíceny a házely na dlažbu své příjemné žluté světlo. Z jedné strany voda, z druhé vzrostlé stromy... Širu se najednou zastavila a chytla se Fahnira za rameno. Překvapeně se otočil. Sundala si nejprve jeden střevíc a pak i druhý. Zhoupla se na svých nahých chodidlech a ulehčeně vydechla.

„Jaký to krásný pocit..."

Pronesla blaženě a přehodila boty do jedné ruky. Pokusila se vylézt na vyvýšený obrubník oddělující ulici od samotného nábřeží, ale překážela jí v tom dlouhá sukně. Právě když to nečekala, chytnul ji za pas a vytáhl ji nahoru. Zasmála se a Fahnir ji nabídl ruku, aby mohla lépe držet rovnováhu.

Takovou Širu neznal. Živou, bezstarostnou, dokonce až naivní a dětinskou. V akademii se mu zdála vždy sklíčená a zde, i když to bylo rušné město, jakoby narovnala křídla. Lehce kráčela po studených kamenech, zdálo se, že se přímo vznáší a vůbec se nedotýká země a kdyby ji nedržel za ruku, tak by určitě odlétla. Když obrubník skončil, opřela se o jeho ruku a seskočila dolu. Chvíli zůstala na místě, aby si upravila šaty a Fahnir kráčel dál, blíž k vodě. Na okraji si sednul a svěsil nohy dolu, tak aby se nedotýkaly tmavé vody. Širu za chvíli přiskotačila za nim.

„Jedina výhoda šatů a sukni obecně je jen jedna." Řekla velice rázně, když si sedla vedle něj. „Dá se v nich sedět na zemi tak, že ti není zima."

„Doufám, že si to nikdy nebudu muset vyzkoušet."

Širu se zasmála. „Co máš proti šatům?"

„Já nic. Ale ty nezníš moc nadšeně..."

„Také, že ne." Řekla rozhořčeně. „Naprosto nepohodlne oblečení pro jakékoliv aktivity kromě sezení..."

Fahnir se lehce usmál. Tady ji nemohl namítnout. Opravdu si nedokázal představit Širu v šatech na drakovi a ani nevěděl, jak jinak si představit tuto zvláštní dračí jezdkyni.

„Tohle je to tvoje překvapení?" Zeptala se ho náhle.

Otočil se k ní a sledoval její pohled utíkající kamsi do dálky. Směřoval na druhý břeh tam, kde se ještě veselilo. Pohupující se lodě, vzdálená hudba, různobarevná světla a jejích odrazy v těžké tmavé vodě. Krásné a kouzelné.

„Nejsem tu poprvé, ale nikdy jsem neviděla tuto tvář Snatarku." Řekla fascinovaně.

Fahnir se potěšeně usmíval. Překvapení se povedlo.

Nerušil ji. Spolu poslouchali šplouchání vody o břeh, vzdálené výkřiky a zpěv, dupot tančicích nohou a občas, když se za nimi tmou plížili milenci, jejích zamilované vzdechy. Po chvíli si stáhla nohy pod sebe a vypadala jako kočka schoulená zimou. A pak mu to došlo. Vždyť neměla kromě šatů bez rukávů nic na sobě. Sundal si svůj vlněný plášť a přehodil jí ho kolem ramen. Vděčně se usmála a tiše poděkovala.

Když už se začal dav na druhém břehu rozpouštět, bylo načase se také zvednout. Ani jeden z nich netušil, kolik je vlastně hodin, ale nějak je to nezajímalo. Doprovázel ji v tichosti k domu Kiry, ale všiml si, že radostný výraz z její tváře vyprchal.

„Děje se něco? Udělal jsem snad něco špatně?" Zeptal se ji opatrně.

Jen lehce zamotala hlavou.

„Jen nevím, co mám dělat..."

Tázavě se na ni podíval, ale neřekl nic, Širu pokračovala sama.

„Pozítří se postavím před císaře a nevím, co mu řeknu."

Pokoušel se zachovat klidný a neutrální hlas.

„Před císaře?"

Najednou se zastavila a podívala se mu přímo do oči.

„Neměla jsem to říkat. Zapomeň na to. Pozdějí se to stejně sám dozvíš..."

Nechtěl nic namítat. Stejně se to dozví...