Safír

Kapitola VII.

Nikdo v táboře se nevšiml obrovského tvora, který ještě chvíli plachtil nad jejích hlavami. Všichni totiž soustředili svou pozornost na Susa. Sus byl cizinec, nepocházel však jako Boris z daleké země za mořem, přijel z jihu. Jejích jazyk moc neznal a tak se všichni smáli, když se pokoušel vyslovit náročná slova. Ani jednou se však neurazil, bavilo ho to. Jediný člověk, který nad touto zábavou kroutil hlavou, byl Katalan, místní "šprt" a slušňák. Ani on však nakonec neodolal pokušení a připojil se k ostatním. Po chvíli si ale najednou Lass vybavil text písničky, kterou ještě nestihli zazpívat, a tak všichni znovu upřeli své zraky na Makara. Neotálel a příjemné tony se pronesly náhlým tichem. Ke zpěvu se přidali už jen Noris a Fahnir, ze všech měli totiž nejlepší hlasy. Olín využil své vynikající paměti a než stihli dozpívat, měl na papíře naškrábaný texty několika písní. Čtveřice se hned chytla a veselka pokračovala.

Instruktorka se vrátila, když již zábava byla v plném proudu. Sedla si opodál a opřela se zády o kmen stromu. Smutným pohledem je pozorovala. Kéž by mohla také takto se bavit s přátely, na nic nemyslet a nic nepředstírat... Najednou přešel Makar k písním o lásce a smích byl v této chvíli slyšet ze všech stran ohniště. Kde to šlo, předváděli scénky podle textů písni a někdy to přehnali natolik, že se ani instruktorka nedokázala zdržet úsměvu. Čtyři zpěváci se předháněli v tom, kdo udělá větší vylomeninu. Když ale zazněla melodie duetu, Lass převzal mužskou partii a Noris doplnil ženskou. Takový vřískot okolní les ještě neslyšel. Celý oddíl se válel po zemi smíchy a Lass s Norisem pokračovali v tomto příšerně znějícím duetu. Fahnir se ohlédl kolem a zahlédl nedaleko instruktorku. Podíval se na Borise a ten jen kyvnul hlavou, že pochopil, na co Fahnir myslí.

Oba přistoupili k poklidně ležící instruktorce. Měla zavřené oči a zdálo se, že spí. Když ale přistoupili těsně k ní, otevřela oči. Tak utrápený výraz na její tváři ještě nespatřili a bylo jim ji upřímně líto.

„Kdo to tak vříská?" – znaveně zamumlala.

„Noris, paní instruktorko."

„Tak ho umlčte." – v jejích očích byla nepřehlédnutelná prosba.

„My bychom rádi, ale..." – oba se usmáli, při myšlence na to, co má teď přijít. – „...víte, nemáme žádnou ženu na duet. Mysleli jsme si, že byste nám mohla udělat radost a ..."

„Zazpívat si s vámi?" – přerušila ho.

„Ano."

Nic neodpověděla. Boris ale tuto chvíli mlčení nesnesl. – „Jste přece žena!"

„To ti došlo brzo, Borisi..." – rázem zmlknul. – „Ne. Pokud se chcete bavit, tak beze mne. A jestli to vřeštidlo hned nesklapne, zmydlím nejenom jej, ale i vás všechny!"

„Dobře, paní instruktorko." – odpověděli ponuře a odkráčeli zpátky k ohni.

Za chvíli byl Noris již zticha. Hudba skončila. Učni se obávali, že instruktorku ještě více rozzlobí, a tak se rozhodli se zpěvem přestat. Zábava poté dostala rychlý spád a za hodinu se již všichni ocitli v říší snů.

Ráno je čekalo opravdu nepříjemné probuzení. Instruktorka byla mrzutá jako nikdy. Ať udělali cokoliv, všechno bylo špatně. Čekala je dlouhá zpáteční cesta, která neslibovala nic pěkného. Příroda jakoby s instruktorkou soucítila a blankytně modrá obloha se k večeru zatáhla šedými nepropustnými mraky. Všichni jen doufali, aby je déšť nezastihl v noci, až budou spát. Měli štěstí. Pršet začalo až večer dalšího dne, kdy již byli v akademii. Lass celou cestu vyčítal Norisovi, že je to celé jeho vina, že kdyby tolik neřval, byla by teď instruktorka mnohem milejší. Vinu ale na této skutečnosti měli všichni. Jen Fahnir si myslel, že to nezpůsobili oni. Domníval se, že se té noci muselo něco stát, něco, o čem nikdo z nich neví, ale co muselo instruktorku nemile překvapit.