Safír

Kapitola XVI.

S neuvěřitelnou lehkostí zdolal všechny schody a ocitnul se v náležitém poschodí. Ruce se mu potily a srdce bušilo jako po zběsilém úprku. Ne, nebyl nervózní... nebo přeci jenom ano? Prudce zatáhl za kliku a vpadnul do instruktorčina pokoje.

Zaskočil ji. Leknutím ucukla, až ji málem vypadl papír z ruky. Odfoukla si vlasy spadlé do čela a naštvaně se na něj podívala. Dřív, než stačil cokoliv říct, okřikla ho:

„Neumíš klepat? Ven a vejdi znova!"

Fahnir se znovu skryl za dveřmi.Co to sakra dělám? Neklepal. Rozrazil dveře a sebejistě vkročil dovnitř. Přejel ji pohrdavým pohledem.

„Odmítám klepat na dveře někomu, jako jste vy."

Pomalu klesla zády na opěradlo křesla. Oči měla do široka otevřené a jen se nevěřičně dívala na muže před sebou. Nic na to neřekla. Neměla co. Netušila, o co Fahnirovi jde, a tak jen čekala, jak bude pokračovat.

„Nechápu, jak jste mohla ho takhle zradit... Vůbec jsem si nedokázal představit, že v sobě ukrývate takovou bezcitnou, surovou šelmu. Našla jste si opravdu skvělou obět, na které si můžete vylejt vztek! Chudák... Jak by mohl ublížit ženě, která ho tolik let krmila a starala se o něj? Měla jste to opravdu jisté... Proč jsem vám jen věřil? Jak jsem jen mohl skočit na vaše triky? Vy jste jen sobecká, namyšlená nicka!"

Z očí mu sršely blesky. Mluvil s takovou upřímnou nenávistí, až se ji z toho svíral žaludek. Nepřehnala jsem to dnes?

Fahnir udělal pauzu, aby se nadechnul a trochu se zklidnil. Vzrušením se mu klepaly ruce. Instruktorka toho využila a s vážným, kamenným výrazem na tváři se ho zeptala.

„Přišel jsi mne urážet?"

„Ne!" Odseknul tvrdě. „Je to jen vedlejší produkt mých pocitů."

„Tak to by sis je měl lépe hlídat. Tohle se ti jistě vymstí..." Zasyčela.

„Pff..." Pohodil pobaveně hlavou. „Vyhrožuješ mi? Vážně?"

„Kdo ti dovolil mi tykat?!" Vykřikla.

 „Já si mužu dělat, co chci!" Odpověděl ji odvážně a pohrdavě se usmál. „Mně je to už vlastně jedno... Odcházím!"

„Co??"

„Slyšela jsi dobře. Já končím."

Prudce se otočil a chtěl odejít. Ani to nepostřehl, tak rychle se zvedla z křesla. Jen prosvištěla kolem něj a zastoupila mu cestu.

„Běž od těch dveří a nech mě jít!"

Instruktorka se ale ještě více přitiskla ke dveřím a jednu ruku dala před sebe.

„Nikam nejdeš."

„Ale jdu. Právě jsem to řekl."

Dlaní se mu opřela o hrudník. „Jdi si sednout. Musím ti něco vysvětlit..."

„Já už nic poslouchat nechci. Zvláště ne od tebe!"

Podívala se mu zpříma do očí. Bylo mu to nepříjemné, jako by se mu tím pohledem pokoušela dostat do hlavy. Nedokázal však odvrátit zrak. Přikovala ho k jednou místu a zbavila schopnosti se hnout. Vzpomněl si na první den v akademii, na draka ve tmě, ji a Silura. Proč si právě teď připadal jako on? Její hlas se ozval jakoby z dálky:

„Sedni si a vyslechni mne. Prosím..."

Najednou byl Fahnir schopný pohybu, sklopil hlavu a zbavil se jejího nepříjemného pohledu. Poslušně si však šel sednout. Instruktorka se také dostala do svého křesla. Celkem ji to vyčerpalo. Dříve mi to šlo lépe... Co se to se mnou děje?

I Fahnir si všiml její únavy. Nechápal, jak to udělala. Všechen zápal opadl a právě teď si uvědomoval, co vlastně před tím prováděl. Z hrůzou pohlédl na těžce oddychující instruktorku, ta ale vůbec nevypadala nějak naštvaně. Dobře, tak ať se tedy pokusí říct něco na svou obhajobu...

„Obdivuju tě, člověče... Jsi první, kdo takhle za mnou přišel a řekl mi naprosto umpřímně do očí, že jsem stvůra. Taková odvaha se cení. A byla bych velmi nerada, kdyby takový talent odešel."

„Přesto odejdu. Nechci se už stýkat s někým z vás. Ubližujete drakům."

Najednou se instruktorka potěšeně usmála. „Věděla jsem,že to bude ten pravý důvod..."

Dívala se na něj s obdivem a lehce se usmívala. Nepříjemný kamenný pohled byl ten tam... „Jsem ráda, že jsi to pochopil..."

„Co jsem pochopil?"

„To, k čemu vás celou dobu vedu a budu nadále vést. Mít úctu k drakům a všemu živému, chovat se k ním tak, jak bychom se zachovali k sobě..."

Fahnir se uchechtnul. „Že nás k tomu vedete? Nějak jsem si toho dneska nevšiml."

„Rozumím tvým rozpakům. Ale vzpoměň si na hodinu, co předcházela tej zkáze. Co jsem měla dělat, když jste všichni, bez výjimek, obdivovali ty krotitelé?"

Fahnir stydlivě sklopil hlavu. Teď si uvědomil, že ještě před pár hodinama byl jiný člověk. I on řekl, že jsou krotitelé odvážní a silní lidé.

„Teď se tím netrap. Co bylo, to bylo. Změnil ses, a to k lepšímu."

Zvedl hlavu a s omluvou v očích se na ní podíval. Povzbudivě se usmála.

„Takže všechno to bylo jen..."

Cítil se trochu podvedený, ale zároveň mu spadl velký kámen ze srdce.

„Bude v pohodě?"

„Kdo, Maroko?"

Fahnir přikyvnul.

„Neboj, je o něj dobře postaráno."

Chvíli seděli a dívali se na sebe. Fahnir čas od času uhnul pohledem. Nedokázal se ji tak dlouho dívat do očí, když ji před chvíli tak silně urazil. Nevypadá uraženě... nebo to jen skrývá? Každopádně se bál, co příjde. Neměl však odvahu zvednout se a vypadnout.

„Pořád chceš odejít?" Zeptala se ho náhle.

Cítil v jejím hlase napětí a obavu.

„Možná bych přeci jenom zůstal."

Ulehčeně si oddechla.

Fahnir se pobaveně zasmál. „Že jste se bála, že řeknu ne?"

Jeho otázku ignorovala a výhružně na něj pohlédla. Fahnirovi však neunikly ty hravé ohýnky v jejích očích. Pak zmizela pod stolem. Fahnir se překvapen zvedl, aby viděl, co tam dělá. Vyndávala ze zásuvky tlustý štos papírů, svázaný tenkým provázkem. Praštila jim o stůl a zvedla tím prach, který se zavířil v paprscích slunce.

„Dříve než odejdeš, mám pro tebe ještě jednu zprávu."

Netrpělivě si poposedl na židli.

„Přijď večer do cvičné arény. S někým tě seznámím."

„A s kým?"

Zvedla hlavu od papírů a lišácky se usmála.

„To je překvapení."