Safír

Kapitola XLVII.

Zdravím s novou kapitolou :D
KDyž je člověk nemocný, tak to jde hned jak po másle. Nu což, doufám, že tentokrát tu bude méně chyb, než v předchozích kapitolách... :D

Našel ji až o par hodin později na louce v obklopení dětí. Seděli kolem ní v kroužku a s odpadlou čelisti hltali každé její slovo. Zřejmě jim vyprávěla nějaké příběhy o dracích. Fahnir se usmál. Vzpomněl si, jak takto sedával ve společností dalších chlapců z vesnice a poslouchal staré legendy, které jim vyprávěl stařešina. Potichu se připlížil a sednul si na okraji kroužku. Ještě si ho nevšimla. Se zaujetím vyprávěla příběh o Drakovi času a o starých dobách, kdy se dal na každém kroku potkat kouzelník.

Pozoroval ji a nepřestával se divit jejímu chování. Jak tvrdá a nepřátelská byla k dospělým a ke svým žákům a jak ochotně a laskavě se chovala k dětem. Mluvila tiše a něžně, její hlas ho ukolebával a za chvíli seděl tak jako ostatní malí posluchači a nespouštěl z ní nadšeného pohledu. Skoro na konci příběhu si ho konečně všimla, stydlivě sklopila zrak, když se setkali pohledy, ale jinak na sobě nedala nic znát a pokračovala ve vyprávění.

Jakmile skončila, setkala se s bouřlivým potleskem. Dětské oči hořely nedočkavostí a vzájemně se překřikovali. Každý se ji chtěl na něco zeptat.

„Hlavně klid. Klid."

Lepili se na ni a ona se je pokoušela udržet, co nejdál od sebe.

„Každý se dostane ke slovu..."

Ale v jejích pohybech nebylo obvyklé prudkosti. Prosebně na něj pohlédla. Fahnir se zvedl a silným hlasem je rozehnal.

„No tak, dětská! Nechte paní jezdkyni na chvíli vydechnout."

Už před tím, než odjel do akademie, z něj měli místní dospívající respekt a teď, stejně poslušně jako kdysi, si každý sedl na své místo.

„Teď se můžete jednotlivě ptát."

Povolil jim, jakmile zjednal mezi mládeží pořádek. A sám se posadil opodál, aby vše slyšel, ale zároveň nerušil jejích skromnou debatu. Širu se na něj vděčně usmála. Ještě nikdy neviděl v jejích očích tolik upřímnoti.

„Létate na dracích?" Ptal se horlivě jeden klučina.

„No samozřejmě."

„A jaké to je? To nemáte strach, když jste tak vysoko?" Přerušil ho zas druhý.

„Strach? Proč bych se měla bát? Vždyť mne chrání nejsilnější zvíře na světě."

„Jak chutnají oblaka?" Zeptala se najednou jedna malá holčička.

Kluk vedle, nejspíš její bratr, ji hned šeptem okřikl.

„To se musíš ptát na takové hlouposti?"

„Nech ji." Řekla přísně Širu. „Bílá oblaka jsou sladká jako med, ale dešťové těžké mraky jsou mnohem lepší. Pokaždé totiž chutnají jinak."

Usmála se na malou holčinu a ta pak vítězně šťouchla do svého bratra.

„A opravdu jsou draci tak obrovští?"

„Nejenom obrovští, některé jsou malé jako poníci a jiní zase velikosti předčí i vysoké hory."

Udělala rukama velký oblouk a děti ji sledovali a představovali si draky, které se rohy dotýkají hvězd.

Pak se zezadu ozval tichý divčí hlásek.

„A můžu..."

„Ano, co pak?" Pobízela nesmělou dívku Širu.