Safír

Kapitola XXVIII.

Vlny narážely do nehybného kamene. Osaměla skála již staletí odolávala jejích útokům. Slané kapky se zvedaly do vzduchu a zanechávaly po sobě lehký opar. Vítr se proháněl tímto volným prostorem bez kraje a zápasil s jediným tvorem, který se odvážil vzepřít síle přírody. Narážel do jeho široce rozevřených křídel a házel s ním ze strany na stranu. Drak se však nevzdával a lehkým mávnutím se vždy dostal z jeho dosahu. Snášel se na vzdušných proudech nad hladinu rozvlněného moře a hleděl před sebe na horizont.

„Moře... Ani si neumíš představit, jak jsi mi chybělo..." Zašeptal slastně, složil křídla a propadl se do tmavé vody...

Desariyo si našel skromné útočiště téměř na kraji útesu. Přesněji těsně pod srazem byla jedná nenápadná prohlubeň a právě tam se usídlil. Jeho putování se bohužel zaseklo. Ztratil ho. Ztratil svého jezdce. Už ho necítil tak silně jako dřív, jako by ten klučina zmizel. Co mu zbývalo? Počkat si, až se znovu objeví.

Procházel se po pláži tlapama ponořený ve vodě. A přemýšlel. Jeho myšlenky ale vůbec nebyly optimistické. Co když jeho matka měla pravu a ještě není připravený? Co když ho už nenajde? Co když...

Z myšlenek ho vyrušil zvláštní pocit. Zpomalil a zaostřil všechny smysly. Byl tu ještě někdo. Neviděl ho, ale energii, kterou ten někdo vysílal, cítil už z dálky. Vetřelec se objevil nečekaně a neznámo odkud. Jakoby spadl z nebe. A skutečně ho na zem přinesla jeho křídla. Na písek dopadla rudá hrouda svalů a zaryla se černými drápy hluboko do písku.

Rudý drak se narovnal. Byl větší než Desariyo a to o notný kus. O tom, že ho předčí nejnom velikostí, ale i věkem se nedalo pochybovat. Desariyovi stačil jediný pohled do jeho rubínových očí a bylo mu jasné, že přáteli nebudou. Byl v nich totiž zvláštní svit. Zářily sílou a moci. Rudý na něj upřel svůj zrak a Desariyo nebyl schopný se toho pohledu zbavit. Nedokázal uhnout, jakoby ho ten drak přikoval k zemi. Náhle ucítil zvláštní zašimrání v hlavě. No tak to ne! Do hlavy se mi nedostaneš!

Z plna plic zařvál a obnažil tím svoje dlouhé bílé tesáky. Výhružně pohlédl na vetřelce a pár krát plácnul ocasem po vodní hladině. Ať jsi kdo jsi, znovu bych to na tvém místě nezkoušel, pomyslel si.

Rudý drak přivřel oči a dravý lesk z nich zmizel. Povrchně se podíval na toho odvážlivce před sebou a lehce nadzvedl hlavu.

„Nechme ho být. Cennější pro nás bude, až ho najde..." Pronesl chladný kovový hlas. Desariyo nechápal, kdo to mluví. Určitě to nebyl drak, protože mluvil lidskou řečí. Spatřil ho, až se k němu rudý natočil bokem. Na jeho hřbetě seděl člověk. Dlouhé černé vlasy mu splývaly na záda a jeho tvář lemovalo pár sněhově bílých pramínků. Jeho černý oblek narušoval pouze ohnivě rudý plášť. Díval se palčivým pohledem přímo na Desariya.

Byl nesmírně zaskočen. Neunikla mu zvláštní podoba mezi nim a jeho drakem. Jakoby byli z jednoho těsta. Muž se zvláštně usmál.

„Ještě se uvidíme." Jeho hlas prořízl vzduch jako ostří nože.

Rudý drak hodil poslední pohrdavý pohled na Desariya a vlétl do vzduchu.

**************************************************************

Fahnir se bál toho okamžiku, až opět potká instruktorku. Až teď si byl vědom toho, jakou chybu vlastně udělal. Odletět za hranice akademie s drakem bylo začínajícím jezdcům přísně zakázano, zvláště pokud byli bez „dospělého" doprovodu. Fahnir tento zákaz porušil, ale uvedomil si to až příliš pozdě. Teď mu nezbývalo než doufat, že Diablo bude mlčet.

Netušil však, že pro draka to nebude tak jednoduché. Co zmohl Diablo proti této „dračici"? Těsně před večeří si Fahnira odchytila ve stájích.

„Aaa... Přesně tebe hledám..." Pronesla s předstíranou laskavosti.

Fahnir se ani neusmál, poznal z toho jejího pohledu, že je v háji.

„Nejenom, že jsi porušil řád akademie..." Začala zlehka. „... ty jsi dokonce donutil Diabla lhát!" Vykřikla nakonec.

Fahnir na ni vyvalil oči.

„O čem že by měl podle vás lhát?"

„Ty si ze mě tady děláš srandu? Moc dobře vím, kde jsi byl toto odpoledne a dalo mi to dost práce, z Diabla tuhle informaci vymáčknout. Pokoušel se mi namluvit, že byl celou dobu tady."

„On vám to nechtěl říct?"

„Nechtěl." Odsekla.

„Tomu se ani nedivím..." Poznamenal tiše.

„Co že? Co si to..." Zaječela uraženě.

„Po tom, co jste se nevšimla jeho zranění, naprosto chápu jeho přístup."

Teď se zarazila.

„Jaké zranění?"

„Víte, myslel jsem si, že se o něj postaráte, když jste mne poslala za léčiteli s tou rukou, ale vy ne. Bylo vám jedno, že kulhá..."

Nevěřičně se na něj dívala a její bojovnost trochu vychladla.

„Nemusíte se bát, už by měl mít tu nohu v pořádku. Včera jsem mu z tlapy vytáhl ten kus železa."

Vyplašeně těkala pohledem po okolí. Byla zřejmě zaskočená. Viděl, že se cítí vinná. Ale svědomí ustoupilo do hloubky a na povrch se opět dostalo rozčílení.

„To ale nemění nic na tom, že jsi porušil řád. A to jen tak být nenechám. Budeš potrestán podle zásluh." Dořekla, naposledy na něj hodila plný zloby pohled a odešla.

************************************************************

„Ty jsi ji nic neřekl?"

„Ne." Odpověděl suše Diablo a prohrábl si písek pod nohama.

„Proč?"

„Byl jsem ti to dlužen a je to také z části moje vina, že ses dostal do této situace."

„Tím se netrap." Pokusil se ho uklidnit Fahnir.

Diablo se na něj otráveně podíval.

„Víš ale, co jsem musel kvůli tomu vytrpět?"

Fahnir mlčel.

„Lhal jsem jí. Jí! Rozumíš! To se prostě... nedělá se to... A pak si to stejně přečetla." Řekl rozhořčeně.

„Jak si to ale mohla přečíst?" Nechápal Fahnir.

„Nabourala se mi do hlavy."

V jeho mysli nastalo hrobové ticho.