Safír

Kapitola XXX.

Den zkoušky se neúprosně blížil. Napětí bylo přímo cítit ve vzduchu. Každý se pokoušel dohnat to, na co za poslední měsíce neměl čas. Jen instruktoři viděli, jaký obrovský pokrok udělali jejích učni za poslední dva týdny. Bylo opravdu poznat, že ani minutu nepolevili. I Fahnir doháněl poslední nesrovnalosti. Od jeho souboje se Schneidrem byste ho nepoznali. Náhodný pozorovatel by ani neřekl, že tento mladý muž se s drakem setkal poměrně nedávno. Jakoby s Diablem srostl. Už to nebyl obyčejný kluk z vesnice, stával se z něj jezdec.

S Širu se již dlouho nesetkal. Nechávala je cvičit o samotě, aby si každý vylepšil, co potřebuje. Na jednu stranu byl rád, že ho neotravije jako dřív, na druhou byl zklamaný a měl strach. Zklamaný z toho, že zkazil její mínění o sobě a zároveň se bál, co má za lubem. Přeci jen jeho prohřešek nemohla nechat jen tak a když to neřekla Vrchnímu hned, tak co když vymyslela něco horšího?

Poslední tři dny bylo zataženo a občas i sprchlo. V den zkoušky se ale zázrakem projasnilo. Počasí jim všem jakoby přálo, ale podzim už o sobě dával znát. Ráno sice bylo slunečné, avšak chladné, a tak učni konečně dostali příležitost vyndat teplejší oblečení, které mezitím stihli zahrabat do hlubin svých pokojů. Ven se vysoukali neochotně a všichni zamířili k Aule, kde instruktoři vyvěsili pořadí, v jakém bude zkouška probíhat. Učni se na sebe mačkali, dokud nenašli na seznamu svoje jméno. I Fahnir se musel probojovat vzniklým davem. Musel tam strávit dlouhou chvíli. A nebylo divu, když ho zařadili až jako posledního.

Věděl, že má spoustu volného času a vůbec netušil, co s ním. Mnohem raději by byl první a už to měl za sebou. Dokázal si však pro sebe vyvodit jednu výhodu. Alespoň uvidí, jaké chyby kdo dělá a pokusí se jim vyhnout. A nebo podpoří své přátelé, kteří byli daleko nervóznější než on.

V tento vyjímečný den přijela do akademie návštěva. Nebyla neočekávaná, spíš naopak. Učni netušili, že právě tato návštěva je bude za chvíli hodnotit. Představili se všem jako odborná porota. Všechno to byli vesměs jezdci, akorát zastávali různé hodnosti. Někdo byl bojovník, někdo střelec, někdo zdravotník a někdo i posel. Každý hodnotil něco jiného, co se hodí v jeho oboru a zároveň si vyhlíželi budoucí spolubojovníky. Jak by se Fahnirovi ulevilo, kdyby se porota skládala jen z těchto jezdců. Naneštěstí do ní patřili i instruktoři. Před neznámými lidmi by své chyby ještě nějak zakryl, ale Šiřinému oku nic neuniklo. Znala každou jeho slabinu, čehož v tuto chvíli upřímně litoval. Ale byla sama a zbytek by se ho mohl zastát...

Když se ale Fahnir pokusil do arény dostat, byl z ní okamžitě vyprovozen. Prý žádní diváci tam nesmí. Jen zkoušený a porota.

„Sakra," zaklel, „slíbil jsem Borisovi, že příjdu. Ach jo."

Čas však ubíhal překvapivě rychle a když už se Fahnir konečně uvelebil v knihovně, byl čas jít. Diablo již nervozně podupával v boxu. Fahnir přitáhl sedlo a pečlivě ho na jeho zádech upevnil. Teď už jen připravit toulec s pěti šípy, více jich mít nesměli, meč, dýku a kopí. Pravidla mu již řekli. Věděl alespoň přibližně, co ho čeká. Dvěma cíli byly dvě figuríny na dracích. Jedna z nich byla posel a Fahnir měl přebrat psaní, které vezl. Dále kdesi na tribunách byl schován lučišník. A pak již zbývalo několik „obětí" dole. Jedná z nich měla být prý pohyblivá. Fahnir se nebál. Upřímně čekal něco těžšího. A jelikož všechny cíle kromě jednoho byly nepohyblivé, tak nevěděl, co je na této zkoušce tak náročného. Tak tohle zvládne opravdu levou zadní. Přeci tady celou tu dobu poctivě trénoval, tak proč by se měl bát?

„Tak to opravdu za moc nestálo..." Prohodil zklamaně jeden hubený vysoký jezdec.

„Ale dalo se to, ne?" Odpověděl mu další. „Já se tak těším na večeři... Pamatuji si tá léta, co jsem tady byl učněm. Lepší jídlo nevaří v žádné letce!"

„To abychom šli." Nadhodil jezdec s zrzavou bradkou.

„Zbývá ještě jeden."Zastavil jeho náhlý pohyb Schneidr.

„Ještě?" Utrousil jezdec otráveně. „Tak doufám, že bude alespoň za něco stát. Jinakto má u mne chlapec spočítané. Nechat mne čekat na jídlo, to senevyplácí."

„My víme!" Zasmál se hlasitě vysoký. „Tak jo. Mám ho předvolat?"

Schneidr podal jezdci papíry a muž silným hlasem pronesl.

„Fahnir, učeň z oddílu Širu Kelairy, do arény!"

Nic. Nikdo se neobjevil.

„Kde je?" Otočil se na zbytekporoty vysoký.

„Tak, kde máš svého oblíbence?" Zašeptal škodolibě Shcneidr na ucho Širu.

Jen po něm hodila nenávistný pohled a opět se upřeně zadívala na bránu, jež vedla do stájí.

Fahnir vše slyšel. Potřeboval ale ještě krátkou chvíli, aby se psychicky připravil. Necítil trému, ale jeho tělo přesto lehce brnělo. Diablo ho lehce strčil čumákem do ramene.

„To zvládnem, brácho!"Pohladil ho spěšně Fahnir. „Ukažme jim, co v nás je!" Vykřikl slavnostně a Diablo mu řevem přitakal.

Najednou se vyřítili z brány. Diablovo černé tělo stoupalo kolmo nahoru ke slunci. Výš a výš, dokonce výš, než byli draci s terči. Fahnir ho namířil proti slunci a v dostatečné výšce zastavil. Rozhlédl se. Potřeboval získat pojem o situaci. Z výšky hned poznal, který z draků veze posla a hned měl v hlavě vymyšlené první kroky. Pokoušel se najít schovaného střelce, ale nějak ho neviděl. Tak ho najdu potom...Dole na zemi byly do řady postaveny tři figuríny a ještě pár jich stálo v úkrytu za nějakými překážkami. Dole to rozhodně nevypadalo jako velká prostorná pláň. Jen uprostřed bylo prázdné kolečko. Že by někde tam na něj čekal živý protivník? Teď ale nebyl čas přemýšlet, kde je jeho pohybujicí se nepřítel. Musel se nejprve zbavit draků.

Lehce plácnul Diabla a ten začal opatrně klesat, dost pomalu na to, aby si Fahnir stihl připravit luk. Pak se Fahnir lehce nahnul dopředu a Diablo zrychlil. Fahnir natáhl tětivu a vypustil šíp. Cíl zasáhl na první pokus. Diablo se vyhnul nepřátelskému drakovi a zamířil k poslovi.

Stáli tváři v tvář Rufusovi, na jehož zádech se pohupoval sláměný strašák. Za jeho zády byla k sedlu připevněna kožená brašna. Fahnir vytáhl další šíp. Natáhl tětivu a... Minul. Rufus nehodlal jen tak nečinně plachtit, jak to udělal jeho spolupracovník před tím. On se bránil a uhýbal. Nuže dobrá, tak to nebude tak lehké, jak se zdálo. Začalo pronásledování.

Rufus byl díky své velikosti a stavbě těla opravdu mrštný a Diablo to za ním jen tak tak stíhal. Pak ale Fahnira něco napadlo. Mohl by ho zabít zblízka. Stejně by se musel na Rufusův hřbet nějak dostat, aby sebral tu brašnu, tak proč to nezkusit?

„Musím se dostat na jeho hřbet!"Zakřičel, aby ho Diablo slyšel.

Drak pohodil hlavou a vyrovnal let. Fahnir podtáhl nohy pod sebe a posadil se do dřepu. Přidržoval se jednou rukou výčnělku na sedle a druhou zkontroloval dýku za opaskem. Diablo se přibližoval k Rufusovi zezadu a zeshora. Neviděl ho. Fahnir jen čekal na příhodnou chvíli.

Uhni!

Fahnir to rozhodně nemohl slyšet, jak také, ale Diablo nedokázal odporovat hlasu, který se najednou rozezněl u něj v hlavě. Těžce mrknul. Nechtěl to dělat, ale neměl na vybranou...

Právě když se Fahnir chystal skočit, Diablo prudce uhnul stranou. A Fahnir, místo aby přistál na Rufusově hřbetu, se propadl do prázdnoty. Někomu dole unikl vylekaný výkřik. Diablo prudce mávnul křídly, až z toho málem dostal křeč. Otočil své obrovské tělo směrem dolů a zrychlil svůj pád. Natáhl nohy a chytil do svých pařátů padajicího Fahnira.

Srdce mu uvnitř lehce poskočilo. Opravdu to není tak jednoduché. Když už byl schopen pohybu, rychle se vyškrábal zpět na Diablova záda.

„To nic, Diablo, to nic. Stane se. Všichni děláme chyby." Hladil ho po krku a uklidňoval. Spíš než Diabla ale uklidňoval sám sebe. „To zvládnem, ještě máme jedno eso v rukávu."