Safír

Kapitola XLIII.

Podzim o sobě již dával znát, ale sluneční paprsky v Santarku ještě neztrácely na síle. Širu byla ráda, že mohla nechat svůj plášť doma a netahat v tento vyjímečný den s sebou zbytečnou zátěž. Nevěděla, co bude říkat, jak se bude bránit. Čekala ji zatím nejdůležitější chvíle v jejím životě. Lehce ji mohla přirovnat k svému prvnímu letu, ale tohle bylo ještě důležitější, ne přímo pro její život, ale jen pro zvláštní vnitřní pocit.

Velké dveře Dračí síně se otevřely a pustily drobnou, ve srovnání se stráží, která hlídala tento vchod do nejsvětější místnosti paláce, slečnu dovnitř. Její rozevlátá dělená sukně jí dodala na velikosti a tak se necítila až tak nicotně mezi mohutnými sloupy mířicími až do nebe. Strop se vskutku ztrácel pro obyčejného smrtelníka v nepředstavitelné výšce a i přestože uměla Širu létat, rozměry síně ji uchvátily. Skrz vysoká vitrážová okna pronikalo světlo, které se poté rovnoměrně šířilo po celé obrovské místnosti. Byla to jednoduchá strohá krása, velkolepá a majestátná.

Širu šla bez doprovodu až na konec dlouhého sálu, kde ji měl přijmout samotný císař. Za chvíli již zahlédla stupňovitou galerii v jejímž středu na trůně seděl panovník. Po jeho pravé ruce stál jeho nejvyšší rádce a velitel pozemních vojsk, Harren z Prenu. Byla to zvláštní osoba a Širu o něm už hodně slyšela a podle toho, co slyšela, nemohla od něj čekat nic dobrého. Jeho nepříjemný pronikavý hadí pohled ji v tom utvrdil. V okolí trůnu už nikdo jiný nebyl, teprve dále po stranách buď stáli, nebo seděli další členové rady, které Širu viděla poprvé v životě. Mezi jinými zahlédla i známé tváře některých vysoce postavených jezdců a pak také i císařovnu, která se jí hned všimla. Nedokázala se zdržet lehkého úsměvu. Co ji však zarazilo nejvíc, byl tvor ležící přímo za trůnem. Celý prostor až ke zdi zaujímal drak, který mírně pochrapával za svým jezdcem. Nebyl přivázan, ani ničím připoután, nebyly tam žádné ohrady, ležel naprosto klidně a nikdo si ho nevšímal, jakoby byl odvěkou součástí této místnosti.

Císař si něco našeptával s nejvyšším rádcem a příchozí si vůbec nevšiml. Širu si muže na trůně měřila zvláštním pohrdavým pohledem, kdyžto k jeho ženě chovala určitý respekt. Ani si nevšimla jak, ale přiblížel se k ní jeden z členů rady vpravo.

„Jste Širu Kelaira?" Zeptal se ji.

„Jsem." Odpověděla tiše a podívala se shora na malého muže.

„Klekněte si." Zašeptal.

„Co že?"

„Klekněte si..." Zasyčel mezi zuby muž a Širu se pomalu sesunula k zemi, pak se hlasitě odkašlal.

„Můj pane?"

Tichy šepot mezi rádcem a císařem přestal a vládce konečně zvedl hlavu. Chvíli nechápavě civěl na klečící ženu, ale pak se mu rozsvítilo a příjemným laskavým hlasem promluvil.

„Aaa... To jste vy! Zapomněl jsem na vás... Vstaňte."

Širu se zvedla ze země a stále s hlavou lehce sklopenou.

„Výsosti, přišla jsem s otázkou a prosbou..." Začala povídat, když ji císař přerušil.

„Ano, ano..." Mávnul rukou. „Dostal jsem váš dopis..."

„A směla bych vědět, jak jste se rozhodl?" Zeptala se netrpělivě a ještě dodala, „Můj pane..."

Císař se na ní ani nepodíval.

„Rumo i má žena si tě velice pochvalovali, ale já jsem se nechtěl spokojit jen se dvěma názory. Bohužel dál se jaksi rozcházely... Ale to pro vás asi není překvapení, že?"