Safír

Kapitola IV.

Den byl vskutku nádherný a jak se zdálo celá příroda se radovala ze slunce a teplého jižního větru. Celý oddíl se těšil na další vyjížďku a to bylo snad poprvé za celou tu dobu, co byli v akademii. Instruktorka je ale ten den zavřela do auly, kde měly probíhat nezáživné přednášky. Všichni se tam otráveně ploužili a nadávali na tuto ženskou, která jakoby naschvál vybrala právě tento den pro teoretické hodiny. Jen Fahnirovi nedokázala tato zpráva zkazit náladu. Věděl totiž pravý důvod toho, proč to instruktorka udělala. Abraxas si po náročném ranním cvičení musel odpočinout a vyjížďka by ho úplně vyčerpala, proto dnešní odpoledne museli učni strávit v aule.

Posadili se na židle, co nejpohodlněji to šlo, a s rukama složenýma na prsou čekali na příchod instruktorky. Netrvalo to dlouho a objevila se s několika spisy v rukou.

Slušně pozdravila a začala. „Vidím, že jste všichni úplně zhroucení, ale pochopte měla jsem svoje důvody, proč si dneska dáme teoretické hodiny. Ale rozhodla jsem se vám vyjít vstříc a dnes nebudeme pokračovat v dějinách našeho císařství, popravdě mne stejně jako vás nebaví. Dám vám prostor se mne na cokoliv ptát ohledně draků a jezdectví a všeho, co k tomu patří."

Nechápavě se na ní dívali. Ona se jich ale nevšímala, vyskočila na stůl a podepřela se rukama. Učňům ještě chvíli trvalo uvědomit si, co po nich chce, ale potom se na všech tvářích potupně objevil lehký úsměv.

Slova se ujal Boris. „Mohla byste nám říct, jaký rozdíl je mezi divokými a chovnými draky? Nikdy jsem ho totiž nepochopil."

„Je to jednoduché, Borisi. Od té doby, co se lidé s draky spřátelili a přijali je mezi sebe, mnohokrát se pokoušeli vyšlechtit ještě lepší jedince, než byli jejích divocí předkové. Měli ale smůlu, draci totiž nejsou jako ostatní zvířata. Jsou mnohem blíže člověku, než jakýkoliv jiný tvor. Šlechtěním se vlastnosti zhoršovaly. Draci vyrůstali v zajetí, na rozdíl od svých rodičů, kteří všechny svoje vlastnosti získali v divočině. Draci jsou totiž jedineční a jejích povaha se utváří podle toho, čím si drak projde, v jakém prostředí se vylíhne a kam se nakonec dostane. Každý divoký drak musel od svých prvních let bojovat o přežití a sám se musel přizpůsobit okolnímu světu. Drak vychovaný v zajetí nic z toho neprožil, proto se nedokázal svým předkům vyrovnat a nakonec generace po generaci se zhoršovala. Lidi, ale od svého záměru neustoupili a začali tyto chovné draky využívat k hospodářským účelům, pořád totiž byli mnohem silnější než koně."

„Takže chovní draci jsou vlastně horší než divocí."

„To není tak úplně pravda. Fyzické vlastnosti jsou horší a velikost je samozřejmě menší, ale povahově jsou chovní draci mnohem více naklonění člověku. Jsou vlídnější a klidnější a to je vlastnost, za kterou se cení."

Pak promluvil Fahnir. „A jezdci můžou dostat chovného draka?"

„Vím jak to myslíš. Ne, nemohou. Sice s nimi tady budete cvičit, ale pak nakonec najdete svého divokého draka, se kterým strávíte zbytek svého života..."

„A kdy ho najdeme?" V Norisově hlase byla slyšet nedočkavost.

„To nikdo neví. Někdo ho potká po roce v akademii, někdo až po deseti letech. U všech je to různé."

Mnozí se zklamaně oddechli. Fahnira to ale nakoplo k další otázce. „A jak ho můžeme najít?" 

Instruktorka se usmála. „Vy ho nenajdete, to on najde vás. Stává se to většinou čistou náhodou, když nic nečekáte a jen tak se procházíte lesem. Najednou se před vámi z čista jasná objeví drak. Nelekne se vás, ani na vás nezaútočí. Ztuhnete a budete čekat, co se stane. Drak nakloní svou hlavu níž tak, aby vám viděl do očí, a vaše pohledy se střetnou. Budete se propadat hlouběji a hlouběji do tmy jeho zorniček, až nakonec kolem nebude nic. V tu chvíli si vyměníte vzpomínky a myšlenky a budete mít pocit, jakoby jste se znali celý svůj život..." Zasněně si oddechla. 

Boris se ji nesměle zeptal. „A zažila jste to už někdy?"

„Samozřejmě. Už mnohokrát..."

Nikdo její slova nepochopil, Fahnirovi ale utkvěla v hlavě. Jak mohla několikrát prožít takové setkání, když každý jezdec má jen jednoho draka?

Z jeho myšlenek ho však vyrušily další otázky, kterým zřejmě nebylo konce. Zajímalo je úplně všechno. A byli by ji svými dotazy umučili, kdyby je nakonec nepřerušila. „Tak a to už stačí."

„Ale... Jen ještě jeden dotaz."

„Ne. Někdy příště. Teď už běžte, nebo přijdete pozdě na oběd."

Vůbec se nevšimli, že uběhlo tolik času. Instruktorka vstala a sebrala svoje spisy.

„Odpoledne máte volno. Pořádně si odpočiňte. Zítra totiž pojedeme na několika denní výpravu, aby jste si vyzkoušeli všechno, co jste si v těchto týdnech naučili. Nezapomeňte si sbalit a připravit koně. Vyrážet budeme ještě před úsvitem." S těmito slovy odešla. 

Učni měli neskutečnou radost, že to konečně nebude jenom nudná vyjížďka, ale skutečná výprava. Těšili se, že poznají nová místa a lépe prozkoumají okolí akademie. Ale zatím měli celé volné odpoledne a přemýšleli, jak s touto hromadou času naloží.

Fahnirova partička se vydala na procházku lesem. Nechtěli zatěžovat koně, před zítřejší cestou a počasí pěší tůře opravdu přálo. Lesy v okolí byly vskutku nádherné. Listí příjemně šumělo a vítr jim hladil jejích vlasy. Sluneční paprsky jen místy pronikaly skrz listí a tak se na zemi utvářel spletitý obraz zářivých skvrn. Celý les byl jako v skvostném pozlaceném šatu a všechno v něm se pouštělo do neskutečného barevného tance. Čtveřice byla opravdu okouzlená touto podívanou. Okolí přímo vybízelo k přemýšlení a tak každý se odebral hluboko do své mysli. Do přítomnosti je vrátil až Boris, který s radostným výkřikem dlouhými skoky běžel stranou z cesty. Museli se zasmát, když ho viděli, jak klečí před malinkým kvítečkem s uchem položeným na zemi a pozoruje tuto nenápadnou rostlinku. Až se Boris přestal kochat svým nálezem, pokračovali v cestě a v příjemném rozhovoru se vraceli k vzpomínkám ne jejích první dny na tomto místě.

Těsně před západem slunce se dostali zpátky do akademie. Nezdržovali se zbytečným loudáním, rychle se sbalili a šli spát, plní myšlenek na zítřejší den...