Safír

Kapitola LIII.

Zdravím! Konečně je tu nová kapitola.

Chtěla bych se předem omluvit za případné překlepy, kokrétně za chybějící písmenka N. Nějak mi zlobí tato klávesa, tak mi mohlo někde nějaké to n-ko uniknout. Pokud nějaké najdete, pište, ale snad tam chyby nebudou. :D Díky.

Měla odemčeno a tak bez rozmýšlení vkročil dovnitř. Ale Šiřiny pokoje byly prázdné. Zbroj, ve které byla dnes ráno, se válela spolu s mečem na posteli. Kam ale zmizela? Napadlo ho, že by mohla utéct do lazaretu, přeci jenom měla dost zničený kotník. Zkusil to, ale prý se tam neukázala. Kde jen může být?

Fahnir ji chtel najít ze dvou důvodu. Měl spoustu otázek a Širu byla jediná, kdo je mohl zodpovědět. Měl to udělat už dávno, už dávno se ji měl zeptat. Měl tolik příležitostí... A pak věděl, že Širu potřebuje pomoc. I když to vždycky všemi silami zapírala a veškeré jeho snahy jí ulehčit život odmítala, nedokázala Fahnira přesvědčit, že pomoc nepotřebuje. Ano, dokázala se většinou s problémy vypořádat sama, ale některé věci člověk není schopen unést sám, potřebuje se o někoho opřít. A Širu byla také jenom člověk. Víc. Byla ženou a podle toho, jak vždy prožívala utrpení svých dračích přátel, tak dost citlivá. To byl také důvod, proč si Fahnir myslel, že právě v tuto chvíli potřebuje pomoc. Když viděl Diabla, jeho zničený pohled, jeho mysl pohlcenou strachem, nedokázal si představit, co se odehrává v její hlavě. Jaké pocity se v ní právě množí a drtí ji. Musí ji najít.

Jediné místo v akademii, kde by se mohla schovávat, byly stáje. Tam mezi draky byl její skutečný domov. Fahnir běžel kolem boxů až konečně dorazil do správné části stájí. Diablo byl stále ve své kobce, Maroko se dosud nevrátil a Rufus... Rufusův box byl prázdný. Odletěla.

Fahnir sebou plácnul na zem a vztekle zanadával. Teď už nemá šanci ji najít, může být kdekoliv. Prudce vstal, chytnul si hlavu do dlaní a nervózně se procházel stále dokola. V hlavě přebíral všechny možnosti, ale uvědomil si, že žádná její oblíbená místa nezná. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že toho nechá a půjde k sobě do pokoje a bude dělat, že se nic nestalo. V klidu si počká, až se vrátí a pak, když už bude v klidu, se ji na všechno zeptá... Najednou si však na něco vzpomněl a tuto myšlenku nelítostně vyhodil z hlavy. Úzká rokle, vodopád a jezírko...

Ano. Byla šance, že právě tam bude. Nadšeně chtěl vyběhnout z místa, když vtom se zarazil a s lítosti se podíval na Diabla, který se stále svíjel v koutě.

„Diablo, vím, že je ti teď na nic, že byses nejraději ve své bolesti udusil, ale nesmíš to udělat. Bude ti lépe, pokud ji poraziš. A k tomu... Potřebuju tvoji pomoc. Přesnějí tvá křídla." Dořekl Fahnir.

Drak se pohnul. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec si to ještěr rozmyslel a vylezl na světlo.

„Děkuju ti." Zašeptal Fahnir a běžel pro sedlo a jezdeckou výstroj.

„Opět porušíme zákaz. To ti říkám jen proto, abys s tím počítal. A neboj, já jsem s tím smířený..." Povídal Fahnir, zatímco zapínal sedlo.

Diablo ho hlavou žďuchnul do boku.

„Už jsem se rozhodl. Nepřemluvíš mě."

Když se vyškrábal na drakuv hřbet, poplácal ho lehce po rameni a Diablo vyrazil ke staré aréně.

„Doufám, že si ještě pamatuješ cestu k tomu vodopádu?" Nadhodil Fahnir.

Odpovědí mu bylo rozhodné mávnutí křídel a přátelské zavrčení.