Safír

Kapitola LIV.

Zdravím vás, mi drazí čtenáři.

Doufám, že jste tu ještě nějací zůstali. :D Po půlroce (snad?) jsem se rozhodla vrátit k psaní tohoto příběhu a doufám, že jeho pokračování vřele uvítate.

Nevím, jak to bude s dalšími kapitolami, s časem v předmaturitním pressu, ale snad to zvládnu a nenechám vás už tak dlouho čekat na pokračování.

Tak si užijte čtení. :)

Od souboje dvou instruktorů uběhl týden. Schneidr se stále zotavoval, vyčerpán byl opravdu značně, a Širu se ve společnosti objevovala opravdu jen zřídka. Zahlédnout ji bylo vskutku téměř nemožné. Jediné místo, kde se s ní dalo setkat, byly pouze dračí stáje, kde trávila většinu svého času. Svým žákům se již nevěnovala každou chvíli, neboť teď jejích hlavním úkolem bylo vyhledat svého vlastního draka, a s tím jim moc pomoci nemohla. Pokud ale potřebovali její rady, byla jim vždy poruce.

Fahnir získal od Vrchního povolení na výlety do okolí. Tušil, že na něj musela přitlačit instruktorka, ale víc se o to nezajímal, proč také... A tak občas provětral Diabla, prohlédl si nová místa v okolí, která mu drak s nadšením ukazoval. Mnohem více času však trávil na hřbetě Abraxase. Narozdíl od něj ostatní členové intruktorčina oddílu povolení na výlety neměli a Fahnir rád trávil čas se svými přátely. Proto podnikali společné vyjížďky do okolních lesů, do zapomenutých roklí a mezi málo známé kopce. Pokaždé doufali, že tam někdo z nich narazí na svého životního společníka. Avšak zatím nikdo z nich to štěstí neměl.

Toho rána Fahnir vstal nezvykle brzy. Špatně zataženým oknem pronikalo do pokoje trochu slunečního svitu, což jezdci napovědělo, že dnešní den je přímo stvořený pro další osvěžující vyjížďku. Přemýšlel, že se bude chvíli válet a počká, než se probudí alespoň Boris, aby nemusel jet sám. Měl ale tolik energie a tak nesnesitelnou chuť se projet, až se nakonec rozhodl, že na vyjížďku tentokrát pojede sám.

Tráva v lese byla pokrytá jinovatkou. Tady v horách byl podzim tvrdší než kdekoliv ve městech a už pár dnů zaznamenávali učni přízemní mrazíky. Vzduch byl ale čistý a svěží a Fahnirovi se dýchalo obzvlášť dobře. I Abraxas nadšeně pofrkával, cítil totiž první náznaky zimy a on to období měl tuze rád. Fahnir se rozhodl vydat dneska k jezeru, i když to nebylo nejblíž. Času měl dost a už dlouho to místo nenavštívil, tak ho zajímalo, jak to tam vlastně teď vypadá.

V půli cesty v mladém smrkovém porostu ale kůň náhle znervozněl. Chtěl dokonce sejít z cesty, to mu ale Fahnir nedovolil. Nechápal, co se děje, přesto se měl na pozoru. Abraxase mohlo vylekat nějaké nebezpečné zvíře, či dokonce drak. Svého strachu se kůň úplně nezbavil. Najednou se hřebec zastavil a odmítl jít dál. Žádné prosby nepomáhaly, Abraxas odmítavě pohodil hlavou a vytřeštěnýma očima se díval do tmy zelených větví. Fahnir seskočil na zem.

„Jak chceš..." Prohodil. „Vidíš! Půjdu tam a ukážu ti, že tam nic není." Řekl a vydal se směrem, kam se díval kůň.

Prodíral se píchlavými větvemi a čím dále tím víc ho sužoval zvláštní pocit. Rozhlížel se kolem sebe, až najednou do něčeho narazil a překvapeně se zastavil. Když se otočil, aby se podíval na překážku, do obličeje mu udeřil závan teplého vzduchu. Před očima měl nozdry obrovského ještěra.

Drak se od něj odsunul a skepticky si prohlížel nečekaného návštěvníka. I Fahnir si prohlížel tvora před sebou, akorát ne s takovým klidem. Třásl se překvapením a lehce i strachem. Nevěděl, co má od divokého draka čekat. Předtím pokaždé, když byl učastníkem takového setkání, po jeho boku stála Širu a vždy to mezi nim a neznámým drakem urovnala. Ale teď?