Safír

Kapitola XLIV.

Zdravím vás s novou kapitolou!

Poslední dobou mi to nějak dlouho trvá, najspíš mám na múzu smůlu a nějak mne obchází stranou...

Každopádně si užijte čtení. A doufám, že se vám v hlavě po této kapitole vynoří spousta otázek...

Vše bylo předem rozhodnuto. Vše bylo připraveno a domluveno. Fahnir ještě stále mohl odejít, stále měl možnost odmítnout, vypařit se a nemít s tím nic společného. Nechtěl. Vlastně nemohl. Zvláštní pocit uvnitř, neznámá část jeho „já" ho přinutila zůstat. Teď nebylo cesty zpět...

Aréna se začala zaplňovat již v časných ranních hodinách. Obyvatelé města se těšili na neobvyklou podívanou, která měla být vyvrcholením slavností. Na tribunách se střídaly různorodé tváře dospělých, starců i dětí, které oplývali zvláštním pocitem nadšení. Natěšené výkřiky byly slyšet ze všech stran. Jen jedná část tribun zustávala tichá. Byli to vesměs muži s obvětralými tvářemi vyjadřujicími zhnusení a odpor – jezdci. Nakonec do arény dorazila i královská rodina. Dav ji přivítal nadšenými výkřiky a císař lehkým mávnutím ruky odstartoval dnešní představení.

Z kovových vrat vystoupil nezvykle vysoký muž v černém obleku z dračí kůže. Za nim se táhl jeho ohnivě rudý plášť. Z celého jeho zjevu číšila jakási nepochopitelná a neobjatná moc, síla, kterou nebylo možno pochopit. Největší strach a úzkost vyvolával jeho protáhlý obličej, po jehož okrajích splývalo pár sněhově bílých pramínků, jinak jeho vlasy byly uhelně černé. Tvrdé rysy byly ještě vice podtrženy kamenným pronikavým pohledem. Pohledem, ve kterém, jak se zdálo, spočívala veškerá jeho síla. Krotitel došel do středu arény a na pozdrav zvedl ruce. Jeho výraz však nevykazoval žádné známky nadšení, jen pevného soustředění.

Pak se otevřela velká brána a na písečné podloží arény vstoupil v celé své kráse obrovský ledový drak. Divákům unikl obdivný vzdech a na chvíli se nad tribunami rozhostilo ticho, kdy každý obdivoval strohou krásu tohoto vzácného stvoření. Ve svalech měl vskutku mnoho síly a stačil by mu jediný prudký pohyb, aby se zbavil všech svých věznitelů, kteří ho právě vedli vstříc jeho největšímu trýzniteli. Na místě ho ale držel strach. Strach před mužem v rudém pláští, před jeho mocným pohledem, chladným jako ostří nože.

Dva jezdci na jednom koni se blížili k aréně prázdnými ulicemi. Jejích obličeje byly zahalené látkou tak, že vidět byly pouze dva páry očí – zelené a modré. Jedná z postav byla menší a drobnější a spíše připomínala ženskou a pokud se člověk pořádně podíval, pod těžkým černým pláštěm spatřil černozelenou dělenou sukni... Postavy se přiblížili k hlavnímu vchodu do arény. A pak to začalo...

Stráž, která v tu chvíli nic nečekala, byla sražená k zemi dvěma přesně mířenými údery. Nezvedli se a jezdci bez obtíži vjeli do průchodu. Nebyli však dostatečně tiší a k místu činu se už blížily těžké kroky jiných strážných. Drobnější osoba v tu chvíli ze sebe shodila plášť, seskočila z koně a rozeběhla se k ještě volnému průchodu do arény. Otevřela malou branku ve velkých kovových vratech a proklouzla dovnitř. Její komplic přijel blíž a branku zavřel. Pak se přesunul blíž k východu, aby měl jistou cestu pro případný útěk. Vytáhl meč. Nechtěl nikoho zranit, vlastně ani neměl. Jeho úkolem bylo stráže zdržet, dokud nebude po všem.

Krotitel se postavil naproti drakovi a pokynul svým pomocníkum, kteří stáhli drakovu hlavu níž. Neodporoval. Byl téměř smířený s tím, co za chvíli příjde. Neucítí bolest, ne. Tento můž nebyl z těch, co své oběti mučí fyzicky. Měl mnohem silnější zbraň.