Safír

Kapitola XV.

Fahnir sebou mrsknul na postel. Tak tohle viděl jako malý kluk? Tuhle hrůzu a surovost? A takovým se měl nakonec stát, surovým bezcistným člověkem? Nikdy by si nepomyslel, že je jejich instruktorka takové monstrum. Zbít svého milovaného draka? Vždyť ještě ráno ho láskyplně hladila a nešptávala mu na ucho uklidňujicí slova! Obrazy z arény vyvstávaly před jeho očima, zoufalý dračí řev mu zněl v uších... Nemůže to jen tak nechat. Musí jednat.

Oddíl úspěšně propásl oběd a musel hned na odpolední cvičení. Mistři z nich nebyli vůbec nadšení. Každý, kdo byl dnes svědkem událostí v aréně, byl nesvůj. Ztratili svou obvyklou ostražitost a pozornost, zbraně jim div nepadaly z rukou. Lass cvičně bojoval s Fahnirem. Oba na tom byli úplně stejně. Nepřítomně máchali meči, dokud je mistr neokřikl.

„Lassi, co si o tom všem myslíš?"

„O čem jako?"

„O dnešku a vůbec..."

Lass se zamyslel. Také ho to vzalo, až se málem zhroutil. Váhavě a neochotně odpověděl.

„Nevím. Upřímně nevím, co si o tom myslet... Bylo to opravdu moc. Nemusela si svůj vztek vylévat na tom drakovi. Mohla klidně seřvat nás. Mě! Já, pitomec! Proč jsem vůbec něco říkal? Nebýt mne a mých blbých nápadu, nic z toho by se nestalo..."

Lass byl zoufalý. Konečně vše, co měl na srdci, šlo ven. Fahnir mu rozuměl.

„To nic. Všichni na tom máme svůj podíl." Uklidňoval ho.

„Ale já největší."

„To bych neřekl..."

Lass se na něj tázavě podíval. Nevěděl to, co věděl Fahnir.

Po odpoledním cvičení měli ještě chvíli čas a Fahnir se vytratil z dohledu ostatních. Potřeboval být sám. Potřeboval si vše pořádně rozmyslet. Nohy ho donesly ke stájím. Jak dávno už tady nebyl. Uvítaly ho teplo a dobře známá vůně koní. Potichu se přiblížil k vzdálenému boxu.

„Abraxasi..." Zavolal tiše.

Kůň zvedl hlavu od ovsa a ohlédl se. Radostně zařehtal, když spatřil svého pána. Rychle přistoupil k němu a hlavou se opřel o jeho rameno. Pysky šmatral Fahnirovi po kapsách.

„Ty uličníku! To víš, že pro tebe něco mám..."

Ze zadní kapsy vytáhl jablko. Abraxas si na něm velmi rád pochutnal.

„A teď se půjdeme trochu projet, co ty na to?"

Vyvedl koně z boxu a vyskočil na jeho hřbet.

Hřebec se rozeběhl pryč ze stájí. Pryč z akademie. Pryč od všech těch lidí. Šťasten, že se může znovu proběhnout a nést na zádech svého jezdce. Rychle míjeli stromy, až se slévaly v nekonečný pruh hnědých a šedých barev. Vzduch prudce narážel do Fahnirova hrudníku a zaplňoval jeho plíce. Měl zvláštní pocit volnosti. Zastavili až u řeky. Abraxas vběhl do vody a hral si se svým odrazem a všudepřítomnými kapkami. Fahnir seděl na břehu a smutně pozoroval jeho radovánky.

„Proč jsem sem vůbec jel..."

Kůň zvedl hlavu a naslouchal.

„Mohl jsem být doma, Abraxasi, a vůbec se netrápit tím, co se tu děje. Kdybych tak mohl... ale já mohl! Mohl jsem ji zastavit! Ale já jen seděl a koukal, jak běsní. Trhalo mi to srdce. Pořád mi zní v hlavě jeho řev... Ale já jsem jen seděl a nedokázal odtrhnout pohled!" Vykřikl zoufale.

Několik vyplašených ptáků vylétlo z blízkých keřů.

„Zvíře! Sobec! Tyran! Ano, takový jsem, Abraxasi!"

Kůň zaslechl své jméno a ustoupil.

„Takový jsem a nezměním se. Budu totiž horší. Bude ze mne stejná bestie jako ten krotitel, jako ona... Ta namyšlená sobecká svině! Jak mohla tohle udělat? Ani jsem neviděl v jejích očích lítost. Je to žena bez citu, zabiják s kamenným pohledem. Když neměla slitování s drakem, co potom udělá s námi?"

Bylo mu do breku. Ale chlapi přece nebrečí. Podíval se na svého starého přítele. V jeho pohledu bylo cosi lidského, uklidňujicího a povzbudivého. Najednou se Fahnir uchechtnul.

„Všichni si budou myslet, že jsem blázen... Ale já nehci být vrah a mučitel."

Zvedl se a vkročil do vody. Dotknul se mokrého koňského boku.

„Víš co, Abraxasi, vrátíme se domu."

Mokrý, vyčerpaný, ale pevně rozhodnutý se Fahnir vydal k Budově. Cestu mu ale zkřížil Lass a odvlekl ho na večeři. Nakonec nebyl to ani tak špatný nápad najíst se po tak dlouhém a náročném dni. Fahnir ale neměl chuť k jídlu. Seděl a šťoural se v něm, zatímco ostatní už běželi pro další porci. Boris pozoroval svého zamyšleného přítele a pak se ho najednou zeptal:

„Co se děje, Fahnire?"

„Nic. Nic mi není."

„Prosím tě, zdravý člověk, který neobědval, po všechne té fyzické i psychické námaze se přece nebude šťourat v jídle, i kdyby to byl ten největší humus na světě. Já, být na tvém místě, sežral bych i kravské lejno!"

Fahnir se usmál.

„Tak co je?" Naléhal Boris.

„Víš, já jsem přemýšlel o dnešku, o té věci s drakem..."

Zasekl se. Boris ho však pobídl, ať pokračuje.

„Chci odejít."

„Co???"

„Chci odejít. Nemůžu se už na to déle dívat. Budeš si myslet, že jsem slaboch, že jsem to vzdal po jedné krvavé scéně s drakem, ale já se prostě nedokážu dívat na to, jak je mučí. Já je nechci mučit."

Nastalo ticho. Boris už neodpověděl, přišel totiž zbytek oddílu a nechtěl to před nimi rozvádět. Když ale odcházeli, chytil Boris Fahnira za rukáv a stáhnul dozadu. Zašeptal mu poté do ucha:

„To, co jsi mi pověděl, nikomu neřeknu, je to tvoje věc. Nejsi slaboch, i já soucítím s tebou. Nedokážu se však vzdát svého snu. Jdi. Jdi a udělej, co je správné."

Fahnir se na něj odhodlaně podíval.

„Děkuji, Borisi. A když tak... hodně štěstí."

„Tobě, hodně štěstí." Dořekl Boris a povzbudivě poplácal Fahnira po rameni.

Fahnir již neotálel. Vyběhnul přímo k Budově. Zbývalo už jen to poslední, říct to instruktorce.