Safír

Kapitola XLIX.

Tak vás všechny zdravím po dlouhé době. A ano ještě žiju! :D
Dnes se mi zázrakem povedlo překonat ten měsíční? blok a přicházím s novou kapitolou, která vás snad potěší a snad vám do hlavy přinese pár nových otázek.
A nakonec tohoto mého krátkého písemného projevu vám nechci nic slibovat... Opravdu netuším, jak se budou vyvíjet události v mém životě, takže nedokážu odhadnout, kdy vyjde další kapitola, ale doufám, že co nejdřív. :)

Zatím se mějte blaze a užijte si novou kapitolu! :D

Jejích cesta se pořádně prodloužila, jelikož Širu odmítla cestovat po normálních frekventovaných silnicích, kde by je mohly chytnout vojáci císaře. Fahnir sice pochyboval, že by je kdokoliv po událostech v Santarku poznal, ale chápal obavy instruktorky a bez okolků přistoupil na její řešení. Potíže působila i Šiřin kotník. Musel ji pokaždé přemlouvat, aby si sedla do sedla, když už skoro nemohla jít. Ta ženská se nedokázala přenést přes to, že v něčích očích ztratí svou důstojnost a neporazitelnost. Nakonec, ale vždy povolila, nesnesitelná bolest vítězila nad nezdravým rozumem. Vedro a dusno, které byly předvojem blížicí se bouře, jim cestu rozhodně nezjednodušily. Dělali stále kratší a kratší přestávky, aby do akademie stihli dorazit ještě před nečasem.

Nakonec se jim to přeci jenom povedlo. Zbytek oddílu byl již dávno tam a všem se neskutečně ulevilo, když v bráně konečně spatřili opozdilou dvojici. Širu byla hned dostavena do lazaretu, kde se místní léčitelé postarali o její kotník a Fahnir zatím roztřídil přivezené věci. V rukou mu akorát zbyl Šiřin vak a jelikož instruktorka měla momentálně na starosti jiné věci, rozhodl se, že ho k ní do pokoje odnese sám.

Ve vaku našel klíč a s čistým svědomím se vydal do té části kasáren, kde se nacházely bydliště instruktorů. Žádné sráže, žádné zabezpečení. Byl to dokonce nezvyk od toho, co zažil v Santarku. Každá státní budova byla nějak střežená, zamčená na nespočet zámků a tady to vůbec nikoho nezajímalo. Kdo by sem vlastně lezl? Napadlo ho, když zatáhl za kliku.

Tato vstupní místnost mu byla už známá. Nic se tu od jeho poslední návštěvy nezměnilo. Fahnir však pokračoval dále, do Šiřinych soukromých pokojů. Vše zde bylo zařízeno velice skromně. Postel, skříň, pár židlí a poličky zastavěné všelijakými maličkostmi. Pod malým oknem stál psací stůl. Tento koutek byl zařízen neskutečně útulně a Fahnir hned poznal, jaké je její nejoblíbenější místo v tomto skromném pokojíčku. Nebylo tu žádných rozházených věcí, vše působilo nadmíru uklizeně, avšak všude byly rozesety různé nenápadné věci, jakožto dračí šupiny všech velikostí a tvarů, drápky složené do malovaných misek, obrovské dračí zuby s vyřezávanými obrazci na jejích povrchu, různorodé kousky kůry a dřeva všech možných struktur a barev. Zaujaly ho i malé uzavřené baňky s bylinkami a mastičkami, pro které měla Širu vyhrazenou celou zvláštní polici. Zkrátka vše, co Širu měla ráda, vše, co ji bylo drahé, měla na očích.

Když už Fahnirovi připadalo neslušné déle zůstávat v této oáze cizího soukromí a vzpomínek, všiml si v rohu protáhlého předmětu. Nedokázal v sobě překonat zvědavost a nadšení, které cítil pokaždé, když se k němu do ruky dostal nějaký meč. Už jenom pochva byla mistrovské práce, v zelených barvách s podivuhodnými vzory. Tohle rozhodně nebyla levná záležitost. Uchopil rukojeť posetou malinkými perlami a diamanty a vytáhl na světlo samotný meč. Čistý kov se zaleskl a Fahnir nestačil obdivovat tuto neskutečně dokonalou práci. Na jedné straně našel vyrytý jakýsi vzkaz. Bylo to starší písmo, které už několikrát přelouskával během svých čtení v knihovně, takže jej bez větších obtíží přečetl:
„Nechť je tvá duše vždy volná, jako duše těch, jež je ti určeno chránit"
Byl to zvláštní vzkaz, neobvyklý pro tento druh zbarní a hlavně Fahnir mu nerozuměl. Otázky mu vířily hlavou. Nebylo pochyb, že tento meč dostala Širu jako dár, ale kdo byl tím dárcem? Co znamená ten vzkaz? Koho má chránit?