Safír

Kapitola XIII.

Všechny střechy v táboře byly potažené jemnou červenou nití. Tenký proužek se měnil do zlatova, až nakonec spatřil Fahnir v mezeře mezi kopci sluneční disk. Paprsky ho na chvíli oslepily. Odvrátil zrak stranou a znovu otevřel oči. Astor se neustalým máváním křídel udržoval na jednom místě. Svět se jakoby zastavil. Fahnir viděl každý drakův pohyb jako ve zpomaleném záběru. Viděl, jak se napínají svaly na jeho křídlech, cítil každý jeho nádech a výdech. Jako kdyby Fahnir dýchal zároveň s ním...

Ze snění ho vyrušil instruktorčin výkřik.

"Dolů! To už stačí."

Jemně poplácal Astora po rameni a drak začal v kruzích klesat. Vůbec si neuvědomil, že hned na první pokus pochopil, co Fahnir tímto pohybem myslel. Čím blíž byli k zemi, tím více narůstal ve Fahnirovi pocit, že Astora přestává cítit. Drak tvrdě dopadl na zem a aby se udržel na nohou pokračoval dále několika poskoky. Fahnir málem vyskočil ze sedla, jak byl tento náraz silný.

„Tak jaký z toho máš pocit?"

„Skvělý."

„Tak to jsem ráda. Prozatím to stačí. Teď se ještě proběhněte a zopakujte si povely."

„A létat?"

„Až večer." Odpověděla shovívavě instruktorka.

Fahnir ale vůbec nenamítal. Bylo mu to nějak jedno. Poprvé neměl chuť klást instruktorce nějaký odpor. První let na něj zapůsobil opravdu zázračným způsobem.

Během Fahnirova cvičení se v aréně vystřídali dva draci. Kromě Rufuse přivedla instruktorka i Maroka. Leželi vedle sebe a odpočívali. Maroko koutkem oka pozoroval Fahnirova snažení a zdálo se mu, že se drak lehce usmívá. Pak ale instruktorka ohlásila konec. Fahnir seskočil s Astora a doběhli spolu instruktorku. Oba divocí draci poslušně kráčeli vedle ní. Prvního do boxu odvedla Maroka a pak se spolu s Fahnirem vydala odvést Rufuse. Fahnira už dlouho mučila jedná otázka, ale nedokázal ji vyslovit. Pořád se na instruktorku ohlížel, až se toho všimla.

„No, tak co chceš?"

„Já?" Vyslovil překvapeně.

„A kdo jinej? Ptej se."

„Tak, když můžu... Co je to za slova, co mi říkáte?"

„Čekala jsem, že se na to zeptáš. Jsou to slova z dračí řeči, nebo z dračího jazyka. Je jedno, jak tomu budeš říkat."

„A vy ji umíte?"

„No samozřejmě."

Fahnir byl opravdu překvapený.

„Ale vždyť je to jen směsice skřehotavých a syčivých zvuků, jak tomu můžete rozumět? A vy jste mi říkala slova, ale žádný drak je v nikdy v životě takto nevysloví. Tak proč?"

„Co proč?"

„Proč? Spíš... Jak víte, že je to přesně tak a jak vám rozumí?"

Instruktorka se na něj shovívavě usmála. „Dračí řeč je složitá, lidský hlas nedokáže plně napodobit každý zvuk, proto je občas předěláme do slov, která alespoň podobně znějí. Je to stejné, jako u ptačího zpěvu. Jak bys ho chtěl zapsat? Přesto to nějak děláme. Na stejném principu funguje i zápis dračí řeči."

„A existuje i nějaké dračí písmo?"

„To ne. I když..." Uviděl v jejích očích chvilkové zaváhání. „Ne, neexistuje."

Určitě něco ví, ale nechce to říct, pomyslel si Fahnir.

„Jak jste se ji naučila?" Trochu odběhl od předchozí konverzace Fahnir.

„Co? Dračí řeč? No... Víš já s draky žiju už dlouho a nějak to přišlo samo... spíš jsem neměla jinou možnost a musela jsem se ji naučit."

„Jak jako jinou možnost?"

Tu zahlédl v jejích očích stejný výraz jako vždycky, když chtěla nějaké otázce uniknout. Ohlédla se a spěšně odpověděla. „Odveď Astora do jeho boxu, na odpoledni výuku přijď do auly společně se zbytkem."

„Ale..." Ještě se ji pokusil zdržet.

„Už musím jít." Odsekla tvrdě a otočila.

Nemělo smysl ji zastavovat a dožadovat se odpovědi, stejně by ho opět nějak obratně odkopla. Fahnir se rozhodl, že si tuto otázku nechá na večer a to už ji určitě neunikne.

********************************************************************

Pod větvemi slunečních stromů leželi dva draci. Menší – dračice – téměř splývala s okolím. Šupiny jantarově žluté barvy odrážely šikmé paprsky zapadajicího slunce. Větší drak syté modré barvy ji pozoroval safírovýma očima. Dračice se ale jeho pohledu nevšímala. Oči měla zavřené a hlavu zvednutou k žlutým květům. Nozdry nasávala jejích jemnou vůni.

„Tak, co tě trápí, Desariyo?"

Modrý drak neodpověděl, pořád upřeně pozoroval jantarovou dračici.

„No tak mluv. Musíš přeci mít něco na srdci, jinak bys svou matku nenavštívil."

Po těchto slovech se dračice poprvé podívala na svého syna. Desariyo stydlivě odvrátil zrak. „Odpusť mi... Nechtěl jsem..."

„Nechtěl jsi mne ranit? Ale jdi... To nic. Já ti rozumím. Také jsem nelétala za svou matkou každý měsíc, ba ani každý rok! Máš dost svých starostí a já to chápu." Shovívavě se na něj usmála. „A teď mi pověz, co tě trápí."

Desariyo věděl, co ho trápí. Jen si právě teď nebyl jist, jestli to má matce říct. Překonal dlouhou cestu, aby se sem dostal a poprosil ji o radu. Zhluboka se nadechnul a spustil.

„Začalo to už před pár lety... teda, pár... asi před desíti lety. Ve snech, a jak víš, sny se nám často nezdají, jsem viděl mladého chlapce. Viděl jsem ho na jeho koní, v poli, v lese na dříví s otcem a různě pobíhat po polích. Nevěděl jsem, proč ho vidím, ale říkal jsem si, že je to jenom sen a nic to nebude. Po pár letech sny přestaly a vrátily se mi až před několika měsíci. Viděl jsem toho chlapce, už vlastně muže, v zvláštním táboře. Na kruhové ploše ohraničené vysokými kamennými zdmi byl ten můj chlapec a plížil se k drakovi. Cítil jsem, jak je nervózní a jak se lekl, když se spící drak probudil. Jako kdybych byl uvnitř něj. To už mi připadalo opravdu zvláštní. A pak přišel den, kdy..."

Najednou Desariyo přestal. Matka ho ale pohledem pobízela, aby pokračoval dál.

„Kdy jsem viděl jeho očima. Poprvé se spojil s drakem a dostal se do jeho mysli a ... jak bych to jen řekl... byl jsem tam s ním. Viděl jsem všechno, co viděl on. A od té chvíle občas dostanu takovou vizi. Když je v nějakém emočním vypětí, tak se s ním spojuji a vidím, jak a co prožívá. Například první let... Nevíš, proč ho vidím?"

Jeho matka neodpověděla. Jantarová dračice se hluboce zamyslela.

„Nemůže to být můj jezdec?" Zeptal se tiše Desariyo.

Najednou dračice zvedla hlavu. „Nejspíš to tak bude. Nikdy jsem ještě neslyšela o tom, že by se jezdec a drak spojili ještě zadlouho do osobního setkání. Je to opravdu zvláštní. Musí mezi vámi být opravdu silné spojení..."

„Takže ten chlapec je můj jezdec?"

„Myslím, že ano."