Safír

Kapitola LII.

Objevil se náhle a přišel zezadu. Přestože se pokoušel přiblížit co nejtišejí, slyšela ho a dokázala odrazit jeho první zákeřný útok. Schneidr neměl v tu chvíli ve tváři nic lidského. Bylo to zvíře, vzteklé zvíře, odhodlané svému nepříteli způsobit co největší bolest. Útočil prudce a silně a Širu nemohla dělat nic jiného, než jen stále dokola održet jeho útoky a ustupovat. V příhodnou chvíli odhodila pochvu svého meče, která ji v rychlejším pohybu nevýslovně překážela a pak konečně přešla do útoku. Na chvíli si vyměnili pozice a tak to pokračovalo dlouhou chvíli. Oba předváděli své umění, ale bylo vidět, že Schneidr má přeci jenom navrch.

Noha ji bolela. Musela si pořád hlídat, aby měla správně přenesenou váhu. Její zranění ji dost omezovalo. Věděla, že byla mnohem rychlejší a obratnější než Shcneidr, ale díky bolavému kotníku ztratila všechny své výhody. Mohla se spolehat pouze na svůj důvtip a že Schneidr někde udělá chybu. Ten však nespěchal. Každý krok měl jistý a stále více a více tlačil na svoji soupeřku.

V aréně bylo hrobové ticho, bylo slyšet pouze řinčení kovu a hlasitý dech bojovníků. Fahnir vztekle pozoroval, jak se Širu blíží k nevyhnutelnému konci. Nemá šanci... Avšak najednou se v jeho hlavě cosi pohlo. Prudce se zvedl a vydal se pryč z tribun ke stájím. Byla to jeho chyba a nemůže nechat za jeho neuvážlivý čin zaplatit ji. Seběhl po schodech, nepozornému strážnému, který pozoroval dění v aréně, sebral odložený meč a už chtěl vyběhnout na bojiště, když ho další hlídka zastavila.

„Tam nemůžeš." Řekli klidně a odstrčili Fahnira zpět do tmy.

„Ale já tam musím! Co pak nevidíte, že je to nerovnocenný souboj?" Vztekal se.

„To není ani naše, ani tvoje věc. Nikdo tam nesmí. Je to jenom mezi těmi dvěma a je pouze na nich, jak tento souboj dopadne. Nikdo z nás se do toho nemůže míchat."

„Ale já musím!" Nepřestával naléhat Fahnir.

„Nemůžeš! Jediné, co ti dovolím, tak přihlížet odsud. Víc ne." Strážný byl neodbytný.

Fahnir se nechtěl podvolit, ale neměl jak se přes tuto nepřístupnou horu dostat. Smířlivě přikyvnul a postavil se na místo, odkud měl výhled na bojující dvojici. V duchu se sám proklínal, ale na víc se v tu chvíli nezmohl...

Širu stále více ustupovala. Pořád dokola se přemlouvala k dalšímu kroku a pohybu. Tupá bolest ji neustále tlačila v hlavě. Když najednou přehlédla Schnedirův výpad a musela se k němu otočit zády, aby se jeho útoku vyhnula. Přesně na to čekal a vší silou ji podkopl zraněnou nohu. Širu se s bolestivým výkřikem skácela k zemi. Na nařikání ale nebyl čas. Stále se přemáhajic se otočila a odrazila další Schneidrův úder. Volnou rukou a zdravou nohou se pokoušela odsunout co nejdále od svého protivníka a získt tak trochu času. Ale Schneidr neměl v sobě ani kousek soucitu. Pronásledoval ji jako vlk, který pouze čeká, až zranená kořist spadne a on bude moci zasadit poslední ránu.

Vyrazil ji meč z ruky. Nepřekvapilo ji to, jen zrychlila svůj ústup. Schneidr se však potěšeně zašklebil a jediným krokem se ocitl těsně vedle ní. Šlápnul ji na její bolavou nohu a Širu se sevřely útroby nesnesitelnou bolestí. Vykřikla a pokusila se svou nohu vymanit. Schneidr své chodidlo velkoryse sundal a hned na to ji přiložil ostří meče ke krku. Už se nehnula a vyplašeným pohledem sledovala jeho ruku. Schneidr přišel k ní, kleknul si a stále s mečem u jejího krku se sehnul těsně k jejímu uchu.

„Jsi moje, holubičko..." Zašeptal sladce a jeho rty se roztáhly do vítězného úšklebku.

Širu ale stále měla hlavu hrdě zvednutou a s ledovým klidem pronesla.

„To se uvidí..."

V tu chvíli se najednou Schneidrova ruka začal klepat a úsměv na jeho tváři se změnil na bolestivou grimasu. Odsunul se od Širu a za chvíli z rozklepané ruky vypustil meč. Širu se pomalu zvedala, tak aby si nezpůsobila ještě větší bolest. Schneidr se před ní krčil v hotových mukách.

Všichni najednou spatřili, jak se oba draci, kteří do té doby nečinně přihlíželi souboji, zvedli a vydali se k Širu. Kráčeli vedle sebe a z otevřených rán jim odkapávala tmavá skoro černá krev. Navzájem se nedotkli. Postavili se za jejími zády a skopili hlavy.

Schneidr klečel a rukama se držel za hlavu, která se v tu chvíli mohla každou chvíli roztříštit. Svůj utrápený pohled zvedl na svého mučitele. Šiřiny zorničky byly jako dvě malé černé tečky. Oči měla doširoka otevřené a její výraz byl nepřítomný a děsivý. Byla v nich vidět chuť zabíjet a ničit, nebylo v nich ni špetky slitování. Fahnir i z dálky cítil tento pohled. Celým tělem mu projela husí kůže. Jakoby se na něj dívala smrt...

Náhle se její ústa otevřela a od tónu toho hlasu tuhla krev v žilách.

„Zabij." Řekla lhostejně a tiše, přesto ji slyšeli všichni, kdo v tu chvíli byli v aréně.

Tyronovo tělo se pohlo. Svou hlavu natočil směrem ke svému jezdci, vycenil zuby a s temným hrdelním vrčením vykročil směrem k Schneidrovi. Jezdcovi vytryskly slzy z očí. Zoufalým slabým hlasem zavolal svého draka. Ale bestie ho neposlouchala a rozhodně se přibližovala ke své oběti. Fahnir ještě nikdy neviděl tak zlomeného člověka. Ze Schneidra se stala troska, z jeho předchozího zdánlivě nezlomného charakteru nezbylo nic.

Když byl drak na vzdálenost jednoho skoku od své kořisti, Širu zavřela oči a celé její tělo se otřáslo. Dravý výraz zmizel z Tyronových očí a ten se zmateně rozhlédl a přemýšlel, jak se v této nepříjemné situaci ocitnul. Schneidr pustil svoji hlavu a slzy štěstí a bolesti z prožitého mu tekly po tvářích. Drak se zahanbeně lehnul ke svému jezdci a svým čumákem mu jemně strčil do ramene. Pamatoval si všechno, co se stalo.

Širu otevřela oči a po čele a po zádech ji tekl studený pot. Trhaně vydechla a opřela se vysíleně o Rufuse, který jí přiskočil na pomoc. Dříve, než si dav na tribunách stačil cokoliv uvědomit, zmizela z arény a ztratila se v útrobách stájí...

Fahnir jen skrz jakousi plenu viděl, jak odvádějí polomrtvého Schneidra, slyšel sten jeho draka, sten plný viny a zoufalství. Nic už nevnímal. Byl v šoku. Nechápal, co se tam na mokrém od dračí krve písku stalo. Stále se k němu vracela vzpomínka na Šiřin pohled, na její ledový hlas. Otázky mu vířily hlavou a v srdci cítil strach.

Sám nevěděl jak, ale ocitnul se u Diablova boxu. Podíval se do tmy a spatřil malé ohýnky jeho tmavých očí.

„Diablo?" Zavolal ho a sám se lekl svého hlasu.

Drak nevylezl. Fahnir vstoupil dovnitř a přišel k ještěrovi. Nemluvili, jen se na sebe podívali.

Fahnir to tady nepoznával. V Diablově světlé mysli byla tma. Obloha byla zatažená těžkými černými mraky a vzduch voněl kovem. Místo písku na zemi byla mokrá hlína a uprostřed kdysi prázdného prostoru se tyčil velký kámen. V jeho stínu ležel Diablo.

„Chlad." Pronesl drak a jeho hlas se ozval tichou ozvěnou. „Přesně to cíti drak, když ztratí část své duše..."

Fahnir ho pozorně poslouchal.

„Cítili jsme to všichni. Takovou bolest nikdo z nás nedokáže snášet sám..."

Mluvil o Tyronovi. Mluvil o tom, co se před chvíli stalo v aréně.

„Proč se bojíš?"

„Protože se bojí on..." Zašeptal Diablo.

Oba mlčeli a to ticho rušilo pouze vzdálené hřmění.

„Tohle bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli..." Prohodil drak suše.

„Ale co se stalo?" Nevydržel Fahnir.

„To ať ti řekne ona..." Prohodil Diablo a Fahnir se propadl do tmy...