Safír

Kapitola XXXV.

Seděli spolu a pozorovali hvězdy.

„Ty v noci nespíš?" Zeptal se ji náhle.

„Ano, spím."

„Tak proč..."

„Usnul bys ty pod to Norisovo chrápání?"

Zasmál se. „Tak to jsme na tom stejně..."

Znovu se na ní podíval. Ještě ji takovou nikdy neviděl. Zdálo se mu, že je opravdu šťastná.

„Díváš se ráda na hvězdy?"

Odvrátila pohled od oblohy. Stydlivě se usmála.

„Už odmala. A je jedno kde, nebo kdy." Řekla tiše. „Ale pšt." Přiložila najednou prst k ústum. „Nikomu ani muk!"

„To je to takové tajemství?"

Zatvářila se uraženě. „Ano."

Jen omluvně mrknul.

Chvíli ještě spolu seděli. Najednou zaslechli ránu, tiché zastenání a pak se kolem rozhostilo zvláštní ticho.

„Co to bylo?" Zaptala se vylekaně.

Fahnir v sobě dusil smích.„Boris to asi nevydržel."

Nechápavě kroutila hlavou.

„To je jedno... Každopádně Noris už nechrápe, takže můžeme jít spát."

Širu se na chvíli zaposlouchala. „Máš pravdu. Tak dobrou..."

Zvedla se a zmizela ve tmě.

Ještě chvíli vyhlížel její tmavou postavu a hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Bylo to zvláštní. Ještě včera by ji nejradši urval hlavu, ale dnes, když konečně pochopil, proč to udělala, ho všechen vztek přešel. Takže vlastně nemusí odcházet z akademie... Může zůstat...

Najednou se plácl dlaní přes čelo. Ten syčák Diablo to věděl! A to si ještě říká přítel. No tak to se musím vrátit, už jenom abych mu to patřičně oplatil. S touto myšlenkou se zvedl a vrátil se na své místo mezi Norise a Borise. S úsměvem na rtech usnul.

Širu je probudila už za svítání. Čekala je ještě dlouhá cesta. A museli trochu pohnout, aby vůbec z té dovolené něco měli. Koně se nepohybovali krokem, ale poklusem. Širu zvolila právě takové tempo, aby dorazili do hlavního města v poledne dalšího dne.

Cesta se změnila. Čím blíže byli hlavnímu městu, tím hezčí byla. Nakonec odbočili z jedné vedlejší cesty na dlažděnou, která vedla přímo do Santarku. Neměnily se jenom cesty, ale i okolní ráz krajiny. Hory a kopce pozvolna přešly na úrodnou nížinu. Moře zelených lesů se změnilo na pestrou mozaiku různorodých polí. Mezi nimi se občas objevily malé ostrůvky stromů.

Kolem poledne zahlédli učni v dálce na západě do nebe se tyčící třpytivé vrcholky věží. To bylo slavné město Arwell. Nedobytná pevnost postavená na osamocené hoře na břehu jezera Soll. Tam však jejích cesta nevedla, i když by rádi vstoupili na místo, které nikdo nikdy nedobyl...

Fahnir celou cestu jel s úsměvem od ucha k uchu. Boris byl zvyklý na některé podivnosti v jeho chování, ale tohle i na něj bylo trochu moc.

„Člověče, co se ti děje, že celý den tak ceníš zuby?"

„Cože, že dělám?" Zeptal se nechápavě Fahnir.

„Usmíváš se."

Fahnir se zamyslel, jestli má Borisovi novinku říct. Nakonec proč by se svou radosti nemohl podělit?

„Já ani nevím, jak to mám říct..." Řekl zamyšleně. „Prošel jsem zkouškou."

Teď zase nechápal Boris.

„Jakou zkouškou?"

„No tou zkouškou, co jsem ji neprošel, jak mi Širu řekla, že prostě konec." Vychrlil na něj Fahnir.

„Ah..." Zarazil se Boris. „Taahle zkouška..." Docházelo mu pomalu. Najednou svraštil obočí. „Jak to?"

„Tak mi to řekla. Že to byl jen... vtip?"

Boris se na něj nevěřičně koukal.

„To si děláš srandu? Takhle žerotvat? Ta ženská je fakt blázen!"

„Nekřič tolik..." Zasyčel na něj Fahnir hlasitě. „Ještě tě uslyší... Vím, proč to udělala a dalo by se říct, že to chápu."

Boris jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Už se v tom nebudu šťourat. Konec... Hlavní je, že zůstaneš." Usmál se.

„No to ještě nevím. Musím si to ještě nechat projít hlavou."

„Jak to? Tak to si teda rychle rozmysli. Zůstaneš a basta!" Vypálil na něj rozhodně Boris a oba se tomu začali smát.

Večer se utábořili mezi poli, protože do další vesnice to za světla nestihli. Nikomu to však nevadilo. Počasí zde bylo mnohem příjemnější než v horách, a tak všichni velmi brzo usnuli. Obloha byla stejně tak jako předešlý večer jasná a Fahnir sám sebe přichytil u toho, že se dívá na hvězdy. Je to opravdu nakažlivé, ba víc! Je to jak droga. Zasmál se v duchu vlastním úvaham.

Najednou se zvedl. Co když také nespí? Rozhlédl se a vskutku u cesty spatřil černý hrbolek. Přišel blíž.

„Baf!"

„To není vtipné..."

Žuchnul na zem vedle ní.

„Zase se koukáš na hvězdy?"

„A ty zase nespíš?"

Nechal její otázku bez povšimnutí. Chvíli seděl a jen tak ji pozoroval.

„Co tě na tom tolik fascinuje?"

„Tebe snad ne?"

„Otázkou se na otázku neodpovídá..."

Jen si nad tím odfrkla.

„Vždycky, když mi bylo úzko, tak jsem vylezla někam výš a tam jsem se zabalila do šály z hvězd a nechala se kolébat jejích uklidňujicí září..." Oddechla si. ,,Pomáhají mi přemýšlet."

Usmíval se, ale ne že by se smál. Byl dojat. Nikdy si nemohl představit, že i tato žena může mít něžné dětské vzpomínky.

„Vůbec nevím, proč ti to vlastně říkám..." Zašeptala najednou.

Jeho ruka sama přistála na jejím rameni.

„Nikomu to neřeknu."

********************************************************

Hvězdy vidí vše. A vše vidí hvězdy. Stejně tak i Desariyo se nechal unést kouzlem noci a díval se na tmavou hladinu moře, která splývala s oblohou. Před sebou měl dvakrát tolik hvězd, kolik jich bylo vskutku na nebi. Nevěděl, proč ho noční obloha tak přitahuje, ale byl rád, že tuto zvláštní zálibu má. Dlouze se zadíval na hvězdy a najednou se celý otřásl. Zamotal překvapeně hlavou a oči se mu rozzářily.

Konečně.

Drazí přátelé, zde je další kapitola. A už zase tu máme Desariya!

Příště se učni z akademie podívají do hlavního města, Santarku a s tím přichází i malý problém. Bude mi chvíli trvat, než si v hlavě srovnám uspořádání města a vůbec událostí, co se tam mají stát, tak se předem omlouvám za případne prodlevy.

Děkuji vám všem, že můj příběh čtete. Moc si toho cením. :)