Safír

Kapitola XXXIV.

Protože jste na předešlou kapitolu museli takovou dobu čekat, je zde hnedka další.
Užijte si čtení. :)

Slunce ještě nestihlo vylézt nad koruny stromů a Fahnir už byl na cestě. Kopyta narážející do štěrkové cesty vydávaly pravidelný odměřený zvuk. Nebyl však jediný. Mísil se se spoustou dalších a společně tvořily přímo celý orchestr. Jeli pomalu, neměli kam spěchat, času bylo dost. Fahnir nabral do plic čerstvý ranní vzduch a otočil se na Borise.

„Proč jsi neodcestoval také ke své rodině?"

„Já bych to nestihl."

„Širu by ti půjčila draka."

„Ani s drakem bych to nestíhal." Poznamenal klidně Boris.

„Kdy jsi je vlastně viděl naposledy?" Zeptal se ho za chvíli Fahnir.

„Ani nevím... Bude to pár let."

„A to... To se ti nestýská po rodných krajích?" Nechápal Fahnir.

Boris si odmlčel. Ještě vlastně nikomu neřekl, jak se do Gawallie dostal.

„Víš, Fahnire, já jsem vlastně utekl."

Fahnir se na něj překvapeně podíval.

„Můj otec je bylinkář. Jeho povolání je v naších končinách velice cenné. Od mala mne zaučoval do tajů všelijakých rostlin a kořínků, do jejích léčebných vlastnosti. Bavilo mne to. Pořád jsem byl v těsném spojení s přírodou a celé dny jsem trávil na zelené podušce z trávy. Běhal jsem s jeleny k řece pít, tykal jsem si s vlky a všude mne pronásledoval můj věrný černý krkavec. Divil byses, jak jsou tito ptáci inteligentní... Když jsem byl starší, poznal jsem, že kromě našé země existují jiné, existuje moře, ostrovy, vysoká nepřístupná pohoří i teplé krajiny kdesi na jihu. To vše jsem poznal na trzích po kterých mne otec vodil a kde také nabízel své zboží... Jednoho dne jsem v lese potkal zvláštního tvora. Byl to ještěr, ale ne jen tak ledajaký ještěr. Byl to, jak asi chápeš, drak. Přiběhl jsem plný nadšení domů a vyprávěl o tom svému otci, ptál jsem se ho, kdo jen ten záhadný tvor. Otec mi zpočátku nevěřil, ale nakonec mi řekl starou báchorku o dracích a o Dračí zemí, kde se lidé vznášejí na těchto bájných tvorech až k oblakům... Co ti mám povídat. Představu dračího jezdce jsem si zamiloval. Chtěl jsem o dracích vědět víc. Můj otec však starým povídačkám nevěřil a už vůbec nesdílel moje nadšení. A tak jednou, když mne opět vzal na jeden velký trh, jsem se nenápadně vypařil. Našel jsem loď a téhož večera mne již kolébaly mořské vlny. Nebudu ti vyprávět, co všechno jsem na cestě sem zažil, je to dlouhý příběh. Ale kdyby byl dlouhá chvíle..." Dokončil své vyprávění a usmál se.

Fahnir neměl slov.

„Oproti tobě jsem opravdu jen dítě neznalé světa. Víš jak bysis rozuměl s Diablem?"

„Co pak? I on je z nějakých dalekých končin?"

„Ne, ne. Ale kolik má za sebou cest..."

Štěrková cesta vedla z akademie přes zarostlé kopce až k nejbližší vesnici, dorazili tam těsně před stmíváním. Nechtěli zbytečně utrácet peníze za ubytování, a tak se spokojili s hvězdnou oblohou nad hlavou. Fahnir ležel a upíral svůj zrak do tmy nad sebou. Nikdy se moc nedíval na hvězdy, ale teď v tom začínal nacházet zvláštní kouzlo. Boris vedle něj tiše spal, ale Noris chrápal, a to neskutečně hlasitě. Nechápal, jak dokázal Boris pod takový rachot usnout. Najednou tiché supění spících přerušil šramot.