Safír

Kapitola XLVIII.

Asi vám neuniklo, že jsem smazala poslední čtyři kapitoly...

Udělala jsem to především z toho důvodu, že jsem s nimi nebyla dostatečně spokojena a tím, co jsem napsala jsem se dostala do mrtvého bodu, takže jsem se rozhodla trochu pozměnit běh událostí...

Omlouvám se tímto všem, kdo již dané kapitoly přečetli. Dnešní kapitola je jen lehce pozměněná oproti předešlé variantě, dále už to ale bude jiné...

Slunce už stálo přimo nad hlavami, když Fahnir a Širu sebrali svoje cestovní vaky a vyrazili na cestu. Moc věcí s sebou neměli, jen to nejnutnější, při rychlem opouštění Santarku musely mnohé věci nechat, Boris jim ale slíbil, že je vezme. Nějaké jídlo na první dny, čutory na vodu, oblečení navíc, provaz a samozřejmě zbraně – opravdu toho nebylo moc. Každý z nich měl luk s toulcem šípu a menší dýku, nebo nůž. Fahnir si k tomu přibalil samozřejmě i své dva krásné meče.

Každým krokem odcházeli hlouběji a hlouběji do lesů, kde některé stomy již shazovaly své listí. Měli jen jednoho koně, a to Abraxase. Širu odmítla půjčit si od místních jakékoliv zvíře, neměla by pak možnost ho vrátit. Proto Fahnir nabídl, že se budou v sedle střídat, jeden vždy bude na koňském hřbetě a druhý půjde vedle. Fahnir kráčel v tempu Abraxase a podivně se usmíval. Pořád se ve vzpomínkách vracel ke včerejšímu večeru. Širu mu nakonec nevěnovala pouze jeden tanec. Protančili spolu skoro celý večer. A že to neumí? Nikdy ještě neviděl, aby se kdokoliv pohyboval tak lehce. Ano, byla pravda, že některé její pohyby nebyly přesné, neznala kroky, ale nebylo to poznat. Byl naprosto nadšený, jak výborně se s ní tančilo. V jaké byli dokonalé souhře...

Ráno se na něj ani nepodívala a do večera na něj nepromluvila. Fahnir se už ale zvykl na zvláštnosti v jejím chování, k tomu se celý den těšil z myšlenky na minulý večer. Na noc se zastavili pod přikrytím menšího svahu, rozdělali oheň. Širu si pečlivě urovnala věci a připravila si místo na spaní. Stejné udělal i Fahnir. Svůj otřepaný plášť hodil pod sebe a pod hlavu si chtěl dát vak se zbytkem věcí. Vyndali jídlo a krátce se navečeřeli. Širu si hned lehla, otočila se k Fahnirovi zády a naprosto ho ignorovala.

„Co se děje?" Zeptal se ji.

„Nic." Zamumlala.

„Něco se přeci dít musí..."

„Nic se neděje."

„Tak fajn." Prohodil lhostejně Fahir.

Po chvilce se otočila čelem k němu.

„Jsem unavená a chci spát. Pokud tě něco trápí, řekni mi to zítra, nemám teď na tonáladu." Řekla pomalu a pak se od něj opět otočila.

„Jak chceš..."

S východem slunce vyrazili. Jak si všiml, ráno měla Širu mnohem lepší náladu, možná to bylo sluncem, možná něčím jiným. Každopadně doufál, že dnes bude mnohem sdílnější, co se týkalo rozhovoru.

„Spánek dobrý?" Zeptal se ji.

Netušil, jak má navázat konverzaci.

„Výborný."

A zase na mrtvém bodě...

„Já... ehm..."

„Ano?"

„Nechceš mi trochu pomoct? Třeba něco říct? Je to takové zvláštní jít celý den v tichosti..." Vysoukal ze sebe trochu naštvaně.

„Promiň. Víš já nejsem zvyklá moc mluvit, povídat si, jak to děláte vy, lidi..."