Safír

Kapitola VIII.

Když brzy ráno dorazil Schneidr do stájí, aby si nepozorovaně zalétal na svém drakovi, oněměl úžasem. Box byl otevřený, sláma se válela všude kolem a drak byl pryč. Nejvíce ho však rozčílilo to, že se jeho vybavení válelo na zemi pošlapané a špinavé. Vrtalo mu hlavou, co se to tu stalo. Cestou zpět propadl do hluboké louže, takže se ke všem jeho nepříjemnostem přidaly i mokré boty. Naštěstí měl ve skladu schované náhradní, ale když tam dokráčel, skácel se na zem plný vzteku a zoufalství. Boty byly pryč.

Když se ráno učni probudili kvůli šílenému křiku za okny, dostali všichni nehorázný záchvat smíchu. Úsměv jim zůstal na tvářích, i když se spouštěli dolů na dvorek, kam byly povolány všechny oddíly. Schneidr zuřil a křičel něco v tom duchu, že to všechno nemůže být náhoda, že to určitě udělal někdo schválně a až se tomu dotyčnému dostane na kloub, odmění se mu náležitým trestem, vyhrožoval dokonce i vyloučením. V této chvíli zachovala partička na tvářích kamenný výraz a s předstíranou lítosti sledovala instruktora. Takže nikoho ani nenapadlo, že by záhadnou škodnou mohl být někdo z nich. Nelíbil se jim pouze podezřívavý pohled jejích mistryně. Celou dobu je pozorovala a tvářila se tak, jako kdyby něco tušila. Rozruch venku přivolal dokonce i Vrchního, který poté Schneidrovi slíbil, že celou věc vyšetří a nakonec shromáždění rozpustil. Instruktorka z celé této události moc nadšená nebyla a když se celý oddíl sešel v cvičné aréně, přejela po čtveřici ledovým pohledem.

„Doufám, že to není nikdo z vás, jinak si mne nepřejte."

Celý oddíl se na dnešek neskutečně těšil. Konečně sesedli z koňských hřbetů a počínaje tímto dnem měli konečně cvičit s draky. Každému postupně představila jeho chovného draka, se kterým bude následující měsíce cvičit. Fahnir přišel na řadu až jako poslední. Procházel spolu s instruktorkou podél boxu a pokoušel se vycítit, který drak bude ten jeho. Málem do mistryně narazil, když zastavila.

„Tak... Tento bude tvůj, Fahnire." – pronesla a otevřela dřevěná dvířka.

Instruktorka přistoupila k drakovi a položila mu ruku na rameno. Drak jen tiše zavrčel a pak z boxu vyšel. Fahnir rychle uskočil, aby dvojici uvolnil cestu. Instruktorka odvedla zvíře přes stáje až k aréně, kde se drak setkal s přímým slunečním světlem.

Až venku si ho mohl Fahnir pořádně prohlédnout. Drak nebyl moc velký, na výšku dosahoval asi tři metrů, a přestože mezi ostatními draky byl takovým „prckem", držel se velmi vznešeně. Celé jeho tělo bylo indigové barvy a šupiny se leskly jako malé kovové destičky. Podél jeho hřbetu se táhly krátké úzké ostny černé barvy a stejné ostny zdobily lícní kosti. Barevně sladěné měl i drápy, které byly též uhelně černé. Lehce prohýbal krk jako labuť a jakmile ho instruktorka pustila, lehnul se na mokrý písek a otočil svou hlavu k novému jezdci. Fahnir jen stěží dýchal. Sice se už byl v těsné blízkosti u draka, ale tohle bylo něco jiného. Cítil, jak mu na rukou naskočila husí kůže a mráz nepříjemně projel po zádech.

„Tak se seznamte. Už vás nebudu rušit." – řekla instruktorka a otočila se na Fahnira, když ale spatřila jeho výraz začala se smát. – „A nemusíš se ho bát. Neublíží ti. Běž!"

Fahnir pomalu přistoupil k drakovi. Ten od něj po celou dobu neodtrhnul pohled. Vůbec netušil, co má teď dělat, doufal, že mu s tím zvíře nějak pomůže. Ale drak jen naklonil hlavu na bok a dál ho soustředěně pozoroval svýma bílýma lehce nažloutlýma očima. Něco Fahnira k tomu drakovi přitahovalo a měl hrozné nutkání se ho dotknout, pohladit ho. A tak si ani nevšiml, jak se jeho ruka začala svévolně natahovat k dračímu čumáku. Když se dotkl šupinaté kůže, celým jeho tělem projelo podivné chvění a najednou se cítil lehce a volně. Všechen strach byl pryč... Drak tiše zamručel a začal nosem do jeho ruky strkat, pokoušel se tím Fahnira donutit k tomu, aby ho dál hladil. Fahnir se zasmál. Nechtělo se mu věřit, že všechno proběhlo tak hladce. Až se drak konečně nasytil drbáním a hlazením, přivřel oči, lehl si a složil hlavu na přední nohy. Fahnir trochu poodstoupil a spokojeně se zazubil.