Safír

Kapitola IXL.

Fahnir vylezl z lodi jako první. Zdvořile podal Širu ruku a pomohl ji vylézt na břeh. Nechtěla totiž jít k mostu a obcházet celé město, nechali se převézt lodí.

Ještě chvíli stoupali po úzkém schodišti nahoru. Na konci ho čekalo překvapení. Širu ho musela postrčit dopředu, protože se úžasem zastavil. Spatřil totiž před sebou arénu. Ještě nikdy v životě neviděl tak monumentální stavbu. S arénami v akademii se ani nedala srovnat. Velká aréna byla oproti ni prostě malý prstýnek. Její mohutné zdi se tyčily k samému nebi. Každý vstupní portál ohraničovaly bohatě zdobené kolony. Zvenčí zdi zdobily různorodé reliefy válečníků a draků, které se střídaly s pestrobarevnými freskami.

„Tak co, jezdče?" Zeptala se ho s lehkým posměškem.

„Já nemám slov..." Zašeptal užasle.

Chtěl celou arénu obejit, aby si dokázal plně uvědomit její rozměry. Zatímco si prohlížel bohatou výzdobu, vyprávěla mu Širu historii této arény, která nesla jméno svého mecenáše. Nebyla postavena na rozkaz krále, ale z přání jednoho šlechtice, který byl zároveň i jezdcem. Své životní úspory vložil do této honosné stavby a do své země. Vlivem totiž předčil samotného krále a po jeho smrti si vysloužil jeho trůn. Fahnir věděl, že mluví o prvním a zároveň nejslavnějším císaři. Branien I. si svůj titul opravdu zasloužil. V hlavním městě ho uctívali skoro jako boha. Rozšířil Santark a rozdělil ho na dvě části tak, jak je tomu dnes. A kromě arény postavil i slavnou Dračí síň.

Fahnir přistoupil těsně ke zdi a přiložil ruku na jeden z jejích kamenů. Zavřel oči a nechal do sebe vniknout dějiny. Představil si kolik slavných jezdců prošlo těmito branami, kolik draků... V této aréně se konaly jen ty největší oslavy a svátky. Přijímaní nových jezdců, oslavy konce války, narození dědice, či přehlídky armád. Před očima viděl všechny tyto barevné obrazy.

Širu mu přiložila ruku na rameno a tím ho vytrhla ze snění.

„Musíme jít." Řekla tiše.

Měla pravdu. Už se stmívalo a Loučnici již zapalovali lucerny a lampy. Boris už nejspíš našel svůj čaj a teď se po něm sháněl. Těžce vydechnul. Na duši měl ale zvláštní osvobozující pocit.

„Je nějaká šance se sem jen tak dostat?"

„Určitě, neboj. A upřímně, jednou těmito bránami projde každý jezdec. A ty jim jednou budeš."

„Myslel jsem, že se sem dostanou jen jezdci z císařské letky..."

Širu se na něj povzbudivě usmála.

„Máš velkou šanci jim jednou být..." Pronesla tiše.

Slyšel, jak se její kroky pomalu vzdalují. Otočil se, aby ji dohnal. Zasekl se však na místě. Širu nehnutě stála a upírala svůj pohled do temného prostoru za arénou. Udělal pár kroků, aby viděl za roh. Tam ve tmě stála klec obrovských rozměrů shora přikrytá plachtou. Fahnirovi bylo divné, kde se tu vzala tato klec, ale neviděl důvod, proč by na ní měla Širu tak civět.

Najednou se jeho instruktorka pohla. Pomalu se začala přibližovat ke kleci. Postupovala neslyšně, jako tenkrát v lese, plížila se jako šelma. Následoval ji. Ohlížel se, jestli někdo nepůjde kolem. Širu se mezitím dostala ke kleci a lehce odhrnula kousek plachty.

Ven na ní zavanul ledový vzduch. Trochu poodstoupila a stáhla si rukávy lehké haleny. Fahnir se již dostal těsně k ní a podíval se dovnitř. Málem mu upadla čelist. Pod plachtou za kovovou mříží ležel obrovský bílý drak. Byl dokonce o mnoho větší než Diablo. Číšel z něj ledový chlad a byl děsivě krásný jako krajina pokrytá ledem. Jeho hřbet zdobily ostny ostré a průhledné jako rampouchy. Každá z velkých šupin na jeho těle byla zakončená malým ostnem. Z hlavy mu vyrůstal pár článkovaných zdobných rohů.

Fahnir odtrhl pohled od majestátního tvora a otočil se na Širu. Překvapením zamrkal. Možná se mu to jenom zdálo, ale viděl, jak ji z oka uklouzla slza. Klekla si těsně k kovovým tyčím a prostrčila dovnitř ruku. Její teplá dlaň se něžně dotkla drakovy tlapy. Obr otevřel oči a jejích pohledy se střetly. Najednou drakovi z hrdla uniklo cosi jako žalostný sten a sehnul se k Širu.

Fahnir s lehkou obavou poodstoupil stranou. Kdo ví, co tomu drakovi přijde do hlavy. Ale obr neměl v plánu útočit. Přiložil svůj čumák k studenému kovu a Širu ho objala oběma rukama. Drak tiše a znaveně mručel a Širu schovávala před Fahnirem neposlušné slzy. Najednou se drak lehce odsunul a Širu mu nastavila dlaň. Obr na ní lehce fouknul a na její ruce zatančilo pár sněhových vloček. Fahnir se usmál. Bylo to nádherné kouzlo.

Najenou se za nimi ozvaly těžké kroky.

„Tady nemáte co dělat! Vypadněte!" Vykřikl najednou jakýsi muž v černém.

„Když se na něj chcete podívat, zaplaťte si vstupné a příjďte na zkrocení!" Vztekal se dál.

„Širu, měli bychom jít..." Řekl tiše a položil jí ruku na rameno.

Spěšně si utřela do rukávu slzy a zvedla se. Naposledy se dotkla rukou drakova čumáku.

„Vrátím se pro tebe, příteli..." Zašeptala s bolesti.

Opřela se o Fahnirovu ruku a ten ji odvedl stranou od klece.

„Neslyšeli jste? Padejte!" Vykřikoval muž.

Fahnir ho zpražil naštvaným pohledem a vyštěkl.

„Jděte k čertu..."

Pomalu šli vedle sebe temnými ulicemi. Jen některé z nich byly osvícené pouličními lampami. Všude jinde se trocha světla dostávala ven z otevřených oken nebo dveří. Fahnir šel se sklopenou hlavou a díval se sobě pod nohy. Zžírala jej uvnitř zvědavost. Tak moc chtěl vědět, kdo je ten ledový drak. Bál se ji však zeptat. Věděl, že z toho, co se stalo, není ve své kůži.

Širu ale jakoby vycítila jeho náladu a najednou přerušila ticho noci svým hlasem.

„Bylo mi asi deset let, když jsem se svým mistrem poprvé nevštívila Arwell. Bylo to první větší město, do kterého jsem vstoupila. Nejvíce mne uchvátil výhled do okolí, na rozlehlé jezero Soll. Byla zima, ale tady v nížinách je sněhu jen málo a nebylo tomu jinak ani tenkrát. Na návštěvu k hraběti ale přijel jeho starý přítel, jezdec. Byl to opravdu stařec v hodně vysokém věku, ale přesto se ještě dost dobře držel v sedle. Přiletěl na svém ledovém drakovi.

Viděla jsem jich už hodně, ale tak nádherného tvora jsem ještě v životě nespatřila. Ledoví draci jsou známé svým chladným a nepřístupným charakterem, ale tento byl neskutečný dobrák. Když čekal na náměstí na svého jezdce, vykouzlil dětem ledový palác, hradby, celé zasněžené městečko a oni byli štěstím bez sebe. Největším darem pro město bylo ale něco jiného. Jednou ráno se snesl se svým jezdcem k jezeru a svým dechem zmrazil jeho hladinu. Celé jezero se pokrylo ledem. Bylo to neskutečně silné kouzlo."

Fahnir ještě nikdy neviděl jezero Soll, ale představa, která vznikla u něj v hlavě, byla vskutku překrásná. Širu ale ještě neskončila a tiše pokračovala.

„Když jsem ho před chvíli viděla tak slabého, zaplnil mne pocit zoufalství... Zkrocení divokého draka..." Vztekle kopla do nejbližší zdi. „Jak se něco takového mohlo stát tady v Santarku? Copak už lidi nemají žádnou úctu ke svým starým jezdcům?" Vykřikla vztekle do nebe.

„Tito lidi mu ukradli draka?" Zeptal se ohromený Fahnir.

„Ne, jeho jezdec je mrtev... Ale jak mohli takto zničit tuto zraněnou duši?!"

V jejím hlasu cítil zoufalství. Nevěděl, ale jak jí má pomoct.

Chvíli šli tiše, když vtom se Širu zastavila a stoupla si před něj. Podívala se mu odhodlaně do oči a znovu promluvila.

„Můžu ti věřit?"

Přicházím s další kapitolou. Nevím, co bych k ní měla ještě dodat... Snad jen vám všem popřeju krásné a veselé Vánoce a hodně úspěchů v novém roce. Užijte si to. :)