Safír

Kapitola XXIV.

Dvě hory svalů a vzteku stály naproti sobě. Život je zkoušel již mnohokrát. Byli připravení na vše dokonce i na smrt. Tyron si ale nemohl dovolit zemřít. Nesmí nechat svého jezdce. Diablovi to bylo jedno. Chtěl pouze pomstu.

Nehnutě čekali. Ani jeden se nechtěl pohnout jako první. Svaly se na jejích zadních končetinach pomalu napínaly, připravovali se k rozhodujicímu skoku. Najednou se ale jako po zaznění gongu oba dali do pohybu. Jejích napnutá těla se vznésla do vzduchu a celá aréna ztuhla v očekávání.

Napjaté ticho však přerušil hlasitý výkřik:

„Ráš!"

A draci se zasekli ve vzduchu. Jako pružiny se vrátili na svá místa a upřeli pohled na toho, kdo je tak drze vyrušil. I Fahnir a Schneidr se otočili tím směrem.

Fahnir už věděl, koho spatří v bráně. Poznal ji podle hlasu. Vskutku tam stála Širu a upírala vzteklý pohled na Tyrona a Diabla. Druhý si zklamaně odfrkl a poslušně sklopil hlavu. Tyron se však hrdě narovnal a zařval na ní. Ani to s ní nehlo. Silným hlasem na něj začala vykřikovat různá slova v dračí řeči. Tyron se pod nimi krčil, nespouštěl však z ní naštvaného a hrdého pohledu. Byl si tolik podobný se svým jezdcem...

Širu ale nezůstala slovy jen u draka. Pohledem vyhledala Schneidra a rychle se vydala k němu.

„Řekla jsem, abyste mi je pohlídal, dokud nepříjdu! Co je tohle?!" Křičela vztekle.

Schneidr nehnul ani brvou. Byl se svou práci spokojený, sice se nedočkal úplného konce, za pokus to ale stálo.

„Jen malá nevšední ukázka souboje." Odpověděl s jemným posměškem.

Z očí je sršely blesky. Div se mu nezakousla do krku.

„Jste totální idiot?? Vyhodím vás, a to hned!"

Schneidr se začal děsivě smát.

„Je vám dovoleno ledaco, ale tohle, jak je mi známo, nespadá pod vaše pravomoce." Posadil ji zpátky na místo. „Urážet se také nenechám a to si pište, že se budu stěžovat na těch nejvyšších místech a s vaší prácičkou bude rychle konec." Odsekl vítězoslavně a měřil si ji pohrdavým pohledem.

Neměla, co říct. Teď to byl bod pro Schneidra. Tentokrát vyhrál. Sevřela ruce v pěsti a pravá tvář ji vztekem lehce cukala. Co však mohla udělat víc? Bohužel nic.

Schneidr hrdě odkráčel stranou a zavolal si k sobě svého draka. Opouštěl dnes arénu jako vítěz a jeho oddíl, který byl svědkem všeho, co se stalo, ho následoval.

Fahnir byl jeho projevem znechucen. S hrůzou si vzpomněl, že ho ještě na začátku svého studia obdivoval. S lítostí v očích se podíval na Širu. Její vždy hrdě zvednutá brada teď poklesla k zemi. Byla shrbená a vypadala naprosto zničeně. Ten nechutný člověk ji ponížil před jejím oddílem, urazil její hrdost. Zavřela oči, hluboce se nadechla a pomalu vydechovala. Když znovu otevřela oči, nebyl v nich vztek, ale smutek.

„Vemte..." Hlas se ji třásl. Spolkla knedlík v krku a znovu se obrátila na svůj oddíl. „Vemte draky a přijďte sem. Budeme pokračovat."

Všichni se naráz zvedli a odkráčeli poslušně do stáji. Nechtěli ji nijak ublížit, každý z nich cítil lítost nad touto ženou. I Fahnir si náhle uvědomil, jaké neskutečně těžké pro ní musí být, učit je. Tady, sama mezi samými muži, kteří z ní nemají absolutně žádný respekt... Najednou mu bylo jasné, proč se k ním na začátku chovala tak nevraživě a povrchně. I přesto že dnes prohrála, jeho obdiv k ní, k její odvaze, stále rostl.

Stála k němu zády a dívala se do modré nekonečné dálky. Nevěděl, že se pokouší schovat neposlušné slzy. Kdo ví, co se jí teď honí hlavou... Fahnir měl neskutečné nutkání ji nějak pomoct, utěšit. V hloubi duše totiž věděl, co teď cítí. Tiše k ní přistoupil a položil ji ruku na rameno. Překvapeně ucukla a Fahnir stáhl ruku zpátky. „Nic mi není." Prohodila a Fahnir ji nehodlal odporovat.

Širu se vydala k Diablovi, který pořád zůstával na stejném místě. Fahnir ji následoval, jako její stín. Najednou se zastavila a upřela pohled na zem předsebou. „To snad... To není možné..." Šeptala s bolestí v hlase. Na zemi se totiž válely ty obří špendlíky, které Schneidr během souboje rozsypal.

Fahnir čekal, že se opět naštve a začne na Schneidra nadávat, ale nic z toho se nestalo. Jen tiše prohodila, ať přinese nějaký pytel a pomůže jí to sebrat. Omylem ho strčila do ruky a Fahnir upustil bolestí pytel.

„Co máš s rukou?" Zeptala se ho a natáhla ruku k jeho paži.

„Nic. Je to jen takové škrábnutí..." Vyhrnula mu rukáv až k ramenu, aby se podívala na zranění.

„Ah... Škrábnutí? Tohle rozhodně není škrábnutí. Nech se prohlédnout a ošetřit. Dnes už cvičit nebudeš."

„Ale..."

„Žádné ale! Jde o tvoje zdraví, takže bez debat."

Rezignovaně vydechnul.

„A Diablo?"

„Ten se o sebe umí postarat." Odsekla a ohnula se pro další kousek kovu.

„Ty jseš pořád tady? Vždyť jsem ti řekla, že se o Diabla postarám."

Fahnir se hlasitě nadechnul.

„Ale já tady nejsem kvůli Diablovi..." Otočila se a podívala se na něj se zjevným překvapením. Fahnir vůbec netušil, proč to řekl. Ale něco ho nutilo pokračovat dál. „Jsem tady kvůli vám."

Najednou se mu neskutečně ulevilo. Řekl přesně to, co měl na duši. A Širu na něj jen nevěřičně civěla. Počáteční překvapení ale rychle opadlo a její pohled byl opět stejně lhostejný jako předtím.

„Kvůli mně?" Prohodila se sarkastickým posměškem a lehce nadzvednutým obočím. „Kvůli mně tady opravdu být nemusíš. Já tvou pomoc nepotřebuji."

Ne, takto se odbýt nenechá. Nemůže ji tady takto nechat.

„Vždyť já..."

„Řekla jsem, ať jdeš."

„Já tady zůstanu, nemůžeš mne vyhodit."

„Pokud ti to uniklo, tak ti znovu připomenu. Jsem tvoje instruktorka a ty jsi povinen poslouchat moje rozkazy. Takže mám plné právo tě odsud vyhnat a ty mne musíš, slyšíš, musíš poslechnout. Takže hned teď bez jakýchkoliv dalších debat odsud vypadneš a do zítřejšího dne tě u draků nechci ani vidět."

„Širu..." Pokusil se ji ještě přemluvit.

„Skončila jsem, Fahnire. Jdi."

Na důkaz svých slov mu vytrhla pytel z ruky a přestala si ho všímat.

Ještě chvíli se na ní díval, jak sbírá ty ohavné „špendlíky". Proč jen se takto chová? Kdyby byl na jejím místě, tak by nezustával sám, šel by za přátely a rozhodně by neodmítal pomoc. A pak mu to došlo... Přátelé... Má vůbec nějak přátelé?