Safír

Kapitola LV.

Když se mlha rozpustila, zjistil Fahnir, že jakýmsi nepochopitelným kouzlem visí ve vzduchu. Nebo spíš by se dalo říct v jakémsi prázdném neurčitém prostoru beze dna a krajů. Najednou ale začal tento prostor nabývat barev a tvarů a Fahnir se ocitl v nádherném lese. Vysoká tráva mu sahala skoro ke kolenům, všechno kolem kvetlo a bylo poseto zlatými kroužky slunce prosvítajicího korunami stromů. Kousek před sebou zahlédl mechem porostlou skálu a vlečen jakýmsi podivným pocitem vydal se právě k ní. Když ji obešel, spatřil v zemi vyhrabaný „ďůlek". Do této prohlubně by se v klidu vešel i takový drak jako Diablo. Byla vystlána mechem, trávou a srstí zvířat, aby ležení v ní bylo nanejvýš pohodlné. Uprostřed prohlubně se však tyčila menší hromada kamenů a na jejím vrcholu spatřil Fahnir vejce. Velké bylo skoro jako dvě lidské hlavy a jeho povrch již od pohledu nebyl vůbec hladký. Celé vejce bylo pokryto drobnými skoro průhlednými šupinkami a když se v nich lámalo světlo, leskly se jemnou modrou barvou.

Najednou ucítil Fahnir silný závan větru a když se otočil, spatřil i jeho původce. Dračice přistála kousek od něj, ale vůbec si ho nevšímala, jakoby neexistoval. Vydala se přímo ke svému vejci, lehla si okolo hromádky a začala nahřívat kameny svým dechem. Nevytrvala však u toho dlouho, vzápětí přestala, odtáhla hlavu a natěšeně sledovala své drahé vejce.

Skořápka začala pomaličku praskat. Až nakonec se horní část protrhla a z ní vykoukla malá dračí hlavička. Dračice čekala, až se její mládě vysvobodí ze skořápkového zajetí a když už konečně ze sebe setřáslo poslední slupku, naklonila k němu hlavu a olízla ho od hlavy až k patě teplým jazykem. Dráče šťastně vřeštilo a jeho matka spokojeně vrčela. Fahnir se nad tou kouzelnou scénou rozplýval...

Dračice s mládětem se ale za chvíli začaly tát a jejích obrysy mizet. Místo nich se však objevil nový obraz. Dráče již kousek povyrostlo a kolem Fahnira proběhl již tvorek velikostí srovnatelný s větším psem. Hrál si, skákal, pokoušel se chytnout malé ptáčky, co poletovali všude kolem, ale ti na svých křídlech mu úspěšně unikali a z větví se mu smáli. Dráčeti to však bylo jedno, šťastné objevovalo svět kolem sebe. Tento obraz se rychle změnil na další, kde dráče již velké jako kůň hodlalo uskutečnit svůj první let. Matka mu ukazovala správné pohyby a dráče se snažilo je napodobit. Jeho svaly na křídlech byly ale ještě slabé, a tak se mu vzlétnout vůbec nedařilo. Nevzdával se však a stále se snažil, i když už po mnoha neúspěšných pokusech byl značně vyčerpaný. Nakonec se mu ale podařilo vyskočit a pomoci několika mávnutí křídel se chvíli udržet ve zduchu. Jeho matka radostně zavřeštěla a pokynula dráčeti, aby šlo za ní. Blížili se k okraji jedné skály. Tam se zastavili a dračice začala svému mláděti cosi našeptávat. Dráče se vyděšeně podívalo dolů a odmítavě zakroutilo hlavou. Matka ho stále přemlouvala, až nakonec její synáček zavřel oči a roztáhl křídla. Přiblížit se ke srazu s očima otevřenýma pro něj bylo příliš děsivé, a tak pomalu kráčel, až najednou země pod nohama zmizela a dráče se zřítilo dolů. Dračice ihned vzlétla, aby svého potomka mohla zachránit, avšak toho nebylo třeba. Dráče se chytlo vzušných proudů a pomocí mávání vystoupalo nakonec k matce vzhůru. Oba pak přistáli zase na pevné zemi a Fahnir si nějednou uvědomil, že cítí štěstí a pýchu, ale nebyly to jeho pocity. Tak se v tu chvíli cítil malý dráček.

Obrazy z drakova života střídaly jeden druhý a pár z nich Fahnir i poznal. Byly to obrazy z jeho snů, kdy se mu zdálo o modrém drakovi, kdy viděl jeho očima, kdy byl s ním. Najednou jakoby prozřel. Konečně pochopil, proč ho Širu nutila do toho jít na svou vlastní pěst. Drak z jeho snů, drak, jehož život se právě promítal před jeho očima, byl jeho drakem a on jeho jezdcem.

Zvláštní teplo se rozlilo po celém jeho těle a v každé své buňce cítil náhle přítomnost toho nádherného tvora. Byl v něm a Fahnir naopak cítil, jak pomalu proniká do draka. Jejích myšlenky, vzpomínky se provázely a rozdělit je mohla už jenom smrt. Věděli o sobě všechno, vše do těch nejmenších detailů, všechna tajemství a nikdy nevyřčené touhy. Sice se znali jen pár minut, zdálo se jim však, jakoby se znali celý život...