Safír

Kapitola XVIII.

Ráno bylo plné pozitivní energie. Fahnir se už těšil na další hodinu s instruktorkou... teda Širu. Pořád si nemohl zvyknout, že ji může tykat a říkat ji jménem. Bylo to zvláštní. Nikomu o tom ještě neřekl. Bylo to také zřejmě tím, že mu to Širu jaksi zakázala. Nechápal, proč je její jméno tak tajné, ale respektoval její přání. Vlastně se cítil díky tomu tak nějak vyjímečně. Jen málo kdo se mohl pochlubit možnosti ji tykat.

Od toho osudného večera se její chování k němu změnilo. Ke všem členům oddílu se chovala odtažitě a bavila se s nima pořád se zjevnou nechutí, Fahnir si ale u ní dokázal svým výstupem vydobýt respekt. Sice občas stejně navštěvoval stáje a odpracovával si své tresty kydáním hnoje, bylo to ale opravdu jen ve vyjímečných případech.

Když potřebovala někam odejít, jako dozor nechávala jeho. Ne Borise, jak tomu bylo dřív, ale právě jeho – Fahnira. Nikomu neunikla tato změna v jejím chování, báli se však na to zeptat...

I na Širu se přenesla povznášející nálada přírody. Proto Fahnira uvítala radostným úsměvem.

„Co budeme dělat dnes?"

„Cvičit samozřejmě."

„A něco zvláštního, nebo..." Pokoušel se zjistit podrobnosti Fahnir.

„Nebuď tak dotěrný. Všechno se dozvíš."

Šli do té části stájí, kde byli divocí draci. Fahnir tam býval celkem často, protože i Diablova „jeskyňka" se nacházela tady. Širu se ale nezastavila u jeho boxu a šla ještě dál.

„A co Diablo?"

„Vem ho s sebou."

Fahnir zoufale zafuněl. Sice už nějakou dobu na Diablovi jezdil, nebyli tito dva velkými přáteli. Fahnir by se rád přes tuto překážku přenesl, ale Diablo byl rozhodně proti. Odmítal poslouchat kohokoliv jiného kromě Širu. A jakmile nebyla nablízku, končila veškera jeho spolupráce.

Dnes ale následoval Fahnira překvapivě bez vyvádění. Pomalu došli až k nejvzdálenějšímu boxu. Byl velice prostorný, mohli by tam v pohodě přežívat tři draci. Většinu času byl však prázdný. Tam našli Širu. Seděla na zemi a opírala se zády o bok dřímajicího Rufuse. Měla zvláštní slabost pro toho starouše. Rufus byl vlastně nejstarším drakem v akademii a patřil zároveň i k těm nejmenším. To mu však nebránilo v tom, být jednim z nejlepších bojovníku. Nebyl jediným drakem v místnosti. Kousek dál na měkké lněné podestýlce ležel Maroko. Tvářil se nanejvýš spokojeně.

Idylku vyrušil právě jejích příchod. Maroko se nechtě zvedl a pustil Diabla na své místo. Odkráčel na druhou stranu a tam se co nejpohodlněji uvelebil. Rufus otevřel jedno oko a podíval se na Diabla. Ten mírně uklonil hlavu a teprve až mu Rufus odpověděl mrknutím, šel si lehnout.

„Co to bylo?" Zeptal se vskutku zaskočený Fahnir.

„Obvyklé pozdravy. Sedni si."

Fahnir si sednul naproti Širu do tureckého sedu a obrátil na ní tázavý pohled.

„Víš, i draci mají svoji vlastní hierarchii. Není to obvykle tolik zřejmé, ale teď jsi byl svědkem jednoho z jejích projevu. Podle pozdravu poznáš, kdo je výše postavený."

„Takže nejvýš je Rufus?" Tipnul si Fahnir.

„To ne. Vůdce si draci vybíraji podle věku, zkušeností a síly. Obvykle je to nějaký silný velký samec, v okruhu naší akademie je to Diablo. Nemyslí si však, že se k němu chovají jako ke svému králi. Draci jsou mnohem tolerantnější než my lidé a chovají ke svým druhům větší respekt. V podstatě jsou si všichni rovni. Jen v době nebezpečí musí každý uposlechnout rozkazům vůdce, který nejlépe ví, jak se z potíží dostat."

„Proto Maroko uhnul. Byl to zvláštní projev úcty k němu?"

„Myslím, že jo. Abych pravdu řekla, Maroko se cítí vedle Diabla trochu nesvůj, přeci jenom je Diablo čerstvě chycený divoch..."

„A to nějak vadí?"

„Marokovi sice koluje v žilách divoká krev, celý život ale strávil v akademii. Pamatuji si ho jako malé dráče."

„Takže se vedle něj cítí poněkud trapně... Jak já ho chápu..."

Tázavě se na něj podívala.

„No když sedím vedle tebe, tak si připadám naprosto stejně. Jako neopelichané kuře vedle vzrostlého orla."

Zasmála se jeho přirovnání.

„Takhle se budeš cítit pořád."

„Hej!" Vykřikl Fahnir a hrál, jako by se ho to nesmírně dotklo.

Měla však pravdu. Čím více ji poznával, tím spíše si uvědomoval, že ji nelze překonat. Tolik zkušeností, kolik má tato mladá žena, nemá žádný jezdec.

„A jak je to s Rufusem? Proč se mu Diablo uklonil?"

„Draci chovají velký respekt k starším. Nejvíce uctívají staré dračice-matky, protože ty si za svůj život prošli nespočet nesnázemi. Ale tady je nejstarší a nejzkušenější Rufus, jako jedniný nemusí Diabla zdravit a k jeho názoru se vždycky přihlédne."

„To je opravdu zvláštní, že tento systém u nich funguje takovou strašnou dobu... U nás se starších pokoušejí zbavit, aby už nepřekáželi."

Fahnir draky opravdu obdivoval. Byl to vlastně takový osobitý národ, který se o území dělil s lidmi, toleroval tato dvojnohá stvoření a dokonce se jim rozhodl pomáhat. Ano, jak se od Širu dozvěděl, draci neslouží člověku. Před dávnými časy vstoupili draci a lidé do nepsané úmluvy, kde draci věnovali lidem svoji sílu a za to poskytli lidi drakům ochranu. Zdá se to být zvláštní, ale v těch dávných dobách draci ještě opravdu ochranu potřebovali... Časem se to ale zvrtlo. Člověk více a více rozšiřoval svá práva, až nakonec přirovnal draka k zbylým hospodářským zvířatům. Jen určitý okruh dračích jezdců zachovává staré tradice a bere draky jako sobě rovné.

Už konečně chápal, jak pobořující musí být pro Širu vidět draky na polích a v armádě.

Takto seděl a přemýšlel. Širu ho neotravovala. Vždycky ho nechala si všechno pořádně projít hlavou. Drbala Rufuse pod bradou a pročesávala jeho stříbně-bílou hřívu. Fahnir zvedl pohled a pobaveně ji pozoroval. Bylo opravdu zvláští, jak rozdílně se chová k lidem a drakům.

„Tak co?"

„Co jako co?"

„Jseš připravený na dnešní náročné cvičení?"

„Záleží na tom, co to bude." Odpověděl vyzývavě Fahnir.

„Věř mi, nebude se ti to líbit..." Řekla tajemně.

Fahnir naprázdno polkl.

**************************************************************

„Musím ho najít."

„A co potom? Ještě není připravený. Ani ty ještě nejsi připravený!"

Desariyo se na chvíli zastavil. Možná má jeho matka pravdu.

„Rozmysli si to. Časem si tě stejně najde."

„Ale když já ho cítím! Nemůžu to nechat jen tak. A k tomu, jak poznám, že už je připravený? Jak poznám, že já jsem už připravený?"

Jantarová dračice si vzpomněla na tu nazapoměnutelnou chvíli a lehce se usmála. „To poznáš."

Desariya to však nepřesvědčilo.

„Není to, že ho cítim, známkou toho, že připravení jsme?"

Nic neodpověděla. Zklamaně si oddechla a pomalu si lehla do stínu stromů.

„Dělej, jak myslíš... Pamatuj ale, že jsem tě..."

Desariyo už ale neposlouchal. Jediným mávnutím křídel se vznesl do vzduchu a sklouznul se po vzdušných proudech nad kvetoucí údolí.

Dračice si smutně oddechla: „...varovala."