Safír

Kapitola XXIX.

„Co s ním mám teďka dělat?" Zeptala se Širu zoufale.

„S kým?" Ozval se udiveně Rufus.

„S tím blbečkem Fahnirem." Vypustila ze sebe a plácla sebou na zem vedle ležicího draka.

„Blbeček?" Zasmál se tiše Rufus. „Není to ten, co „utekl" s Diablem k jezeru?"

„Přesně on."

„Nemůžeš ho přeci nazvat blbečkem... Nebo můžeš, ale podle mne si to nezaslouží. Vždyť si vem, dokázal se domluvit s Diablem."

„To mi chceš říct, že místo toho, abych ho potrestala, ho mám pochválit?"

„To jsem neřekl."

Širu se zarazila. S modlou v očích se podívala na Rufuse.

„Nějaký trest dostat musí. Klučina musí pochopit, že se pravidla mají dodržovat a to zvláště v jeho oboru." Pomalu povídal. „Ale zároveň na něj nesmíš být tak přísná, protože přeci jenom udělal kus práce a něco dokázal."

„Víš, že bych ho stejně nevyhodila. Na to je až moc talentovaný... Ale co teď s ním?"

„To nevím. To už musíš vymyslet ty."

„Ach jo! Proč?" Vymáčkla ze sebe zoufale a zabořila se Rufusovi do jeho šedivé hřívy. „Proč mi musí tak komplikovat život? Všichni ti mužský!"

„I já?" Zeptal se s lehkým posměškem Rufus.

„Neee... Ty jsi... Vždyť to chápeš."

„Jo, jo. Chápu." Odsouhlasil drak.

Najednou se napřímil a donutil tak Širu zvednout hlavu.

„Něco mne napadlo. Ten trest přeci nemusí pocítit hned..."

**********************************************************

Fahnir seděl v pokoji a čekal. Čekal až příjde jeho zkáza v podobě Širu a Vrchního. Už viděl, jak se bude vítězoslavně usmívat, až ho Vrchní několika slovy odsoudí k vyloučení z akademie. Dokonce si připravil věci...

Ale zkáza nepřicházela. Ani následujicího rána se v pokoji neobjevil ani jeden z nepřátelské dvojice. Fahnirovi se to zdálo poněkud... spíš nesmírně podezřelé. Stále byl ve střehu a každou chvíli očekával vyhazov.

Ani po ranním cvičení, což byla střelba z luku, nepřišlo vysvětlení, ani tolik očekávaný trest. Setkal se s ní až odpoledne. Cvičení probíhalo jako vždy, až na jednu nepatrnou změnu. Nepatrná byla jen pro oddíl, ale Fahnir ji pocítil až příliš ostře.

Širu ho ignorovala. Nepochválila ho, ani mu nic nevytkla. Jednoduše si ho nevšímala, jakoby tam vůbec nebyl. Štvalo ho to. Byl by radši, kdyby na něj z plna hrdal řvala. Ale takto vůbec nevěděl, co má ta ženská na srdci. Promluvila na něj až na konci cvičení, kdy uspořádali opět zkoušku na nečisto.

„Jak to nasedáš? To sis to do této doby ještě nenaučil správně?" Okřikla ho, když chtěl vylézt do sedla na Diablův hřbet. Nechápavě se otočil. Vždyť to dělám tak jako vždy?

„Znovu!" Zařvala na něj.

Neřekl nic. Poslušně se postavil vedle Diabla a opět se na něj pokusil vylézt.

„Ne! Špatně! Znovu!"

Cítil, jak na něj celý oddíl upíná svoje oči. Jak pozoruji každý jeho pohyb. Přímo viděl, jak si říkají: „Celou dobu to dělá špatně? A já jsem si myslel, že mu to jde..."

Do konce cvičení ho nenechala na draka nasednout s tím, že prý to dělá špatně. Fahnir se jí neodvážil odporovat, ani nikdo jiný nic neřekl. A pokud si Fahnir myslel, že tímto to skončí, tak se hluboce mýlil. Ani další cvičení nedopadlo jinak. Začal její „teror".

Byl to tichý útlak, většinu času dokonce nenápadný, který ale někdy přerůstal ve veřejné ponižování. Napomínala ho za každý přestupek, hlídala každý jeho krok. Fahnir si nemohl ani chvíli od ní oddechnout. Jen večer, když už bylo po večeři a všech cvičeních, chodil za Diablem. V této době poznal všechnu krásu dračího přátelství.

Jak se mylně říká, pes je nejlepší přítel člověka. Ono to není pravda, nejlepším přítelem je pro člověka drak. Nezradí, vyslechne a poradí. To bylo právě to, co Fahnir v těch chvílich potřeboval. Dokázali až dlouho do noci, nebo dokud ho Širu nenašla, debatovat o všem možném. Diablo mu vyprávěl zážitky ze svých cest a Fahnir mu líčil obyčejný život člověka. Někdy si přišel jen tak postěžovat na svou příšernou instruktorku a jindy vytáhl svého dračího přítele do arény.

Co ale tam? A k tomu za večerníhošera? Cvičili. Zkoušeli Fahnirův „přehoz". Kdyby někdo náhodou vstoupil večer do arény, nejspíš by vůbec nepochopil, proč tam ten drak dělá tak divné výkruty. Ale Fahnir a Diablo v tom měli jasno. Fahnir necvičil jen tak pro sebe. Měl mnohem vyšší cíle. Chtěl si tím vydobýt zpět respekt jedné určité osoby.

Poslední dobou absolutně nestíhám, škola mi opravdu dává zabrat. Asi budu muset přejít na jednu kapitolu týdně. Dělám to sice nerada, ale bohužel se čas nafouknout nedá. :(

A jako bonus ke dnešní kapitole (nevím, jestli se to dá počítat jako bonus), vám přidám ukázku z mého včerejšího zoufalství, které nějakým zázrakem vyustilo v takovou krátkou básničku.

Konec všem úkolům!
Konec všem starostem!
Konec všem špatným snům!
Konec?
Slyším jen sten...
Sten z mých nemocným plic,
tělo nesnese víc...
A co má duše?
Co ještě zmůže?
Vzlétnout nemůže,
střelená z kuše
časem.
Kam se jen schoval?
Komu se prodal?
Proč ho jen více nemám?
"Dočkej se věku.
Jiného léku
na tvoji nemoc neznám."