Safír

Kapitola XX.

„Jemněji to nešlo?" Zaslechl v dálce ženský hlas.

Následovalo rozmrzelé Diablovo vrčení a pak ticho...

Probudil se znova až v nemocničním pokoji. Už zase... Proč jsem jen souhlasil. Ztěžka vydechl a zastínil si dlaní oči.

Počkat. Já se můžu hýbat!

Fahnir byl opravdu překvapen. Zkusil otevřit pusu a promluvit. Ven vylétla normální slova. Takže je vlastně v pohodě! Tak přeci jen měla pravdu. Podruhé je to lepší...

Byl neskutečně rád, že tady neproleží dalších několik týdnů. Cítil však únavu po celém těle a tak jen spokojeně zavřel oči a usnul.

Dalšího rána ho navštívil Boris.

„Co to s tebou provádí za pokusy, že se pořád válíš v posteli?" Zeptal se ho s lehkou ironii v hlase.

„Širu? Já ani nevím..." Odpověděl rozespale.

Fahnira zarazilo náhle ticho. Podíval se na Borise a všiml si jeho nevěřičného výrazu. Tvářil se, jakoby právě spatřil ducha. A pak mu to došlo. Do prdele... Zabije mě.

„Promiň, jsem strašně unavený, rád bych si ještě zachrápal..." Pokoušel se svou repliku zamluvit Fahnir.

„No to tedy ne. Tohle mi hezky vysvětlíš. A to fofrem." Řekl naprosto neúsupně Boris.

Fahnir se na něj podíval s prosbou v očích, jeho přítel však trval na svém. Hluboce se nadechnul. Ještě toho budu litovat...

„Jak jsem tenkrát chtěl odejít a šel jsem za INSTRUKTORKOU, tak se mi neomluvila, jak jsem ti říkal. Byla to taková výměna názorů, kdy já jsem ji srdečně nadával a ona se mi pokoušela vysvětlit, co se vlastně stalo. Protože jsem prý jako jediný pochopil smysl jejího 'hraného' představení, tak mi téhož večera sdělila, že budu cvičit s Diablem, divokým drakem."

„Kecáš!"

„Počkej ještě jsem nedomluvil..."

„Jako vážně?" Pořád nevěřil Boris.

„Naprosto... Takže ten večer mne s ním nechala a ten blázen mne celou dobu honil, protože se mi prý mstil za to, že jsem se ji neomluvil."

„A za co jako?"

„No za ty urážky."

„Aha..."

„Nedal sis něco? Jako... no ty víš, co myslím."

„Neeee. Jen mi chybí čaj..."

„Dobře... Nakonec to skončilo tak, že mne Diablo v záchvatu vzteku vynesl až někam k oblakům a já jsem se u toho málem zabil. Dole čekala ona a jakmile jsem se svalil z Diablova hřbetu, jsem se ji omluvil. Nevím, co ji to popadlo, možná cítila jakýsi pocit viny... Fakt netuším. Ale nabídla mi, že..." A tady se zarazil. Ještě mohl couvnout.

„Že...?" Napovídal Boris.

„Ah... že ji mohu tykat."

Boris se začal bláznivě smát. Fahnir na něj jen nechápavě zíral a potřásal hlavou.

„Já z ní fakt nemůžu!"

Fahnir tázavě pozvedl jedno obočí.

„Ta ženská je... Nedokážu pochopit, co vlastně chce. Jednu chvíli tě nenávidí a vzápětí ti líbá prsty u nohou..."

„To přeháníš..." Pokoušel se ji nějak zastát.

„Vždyť je to jedno. Jak, že jsi říkal, se jmenuje?"

„Širu." Odpověděl s jasnou nechutí.

Boris si toho všiml.

„Neboj, nikomu to neřeknu." Zašeptal spiklenecky. „Budu jako ryba, nebo hrobka, co je ti milejší..."

Fahnir se usmál. „Ty jsi nepoučitelný."

„Já vím." Odpověděl a Fahnir v jeho očích spatřil opět tu jeho obvyklou rozvážnost a únavu. Trochu mu připomněl Rufuse. Možná to bylo tím zvláštním výrazem v očích?

*******************************************************

„Co tě to zase napadlo?" Rumo rozčíleně chodil po komnatě. „To mi chceš všechny učně postupně přivést do hrobu?"

„Ale vždyť je přeci živý a zdravý. A k tomu byl to ten stejný jako minule..."

Vrchní rezignovaně rozhodil rukama.

„Konec. Já už to dál nesnesu..."

„Ale vždyť jsi mi to slíbil..." Zakňourala.

Těžce spadl do křesla a zabořil hlavu do dlaní.

„No tak dobře..."

S radostí v očích se narovnala.

„Ale slib mi, že to přežije."

„To víš, že jo... Nejsem přeci vrah."

„Poslední dobou o tom dost pochybuji..."

*************************************************

Desariyo se probral. Pomalu otevřel slepené oči a rozhlédl se. Z jeho včerejšího oběda zbyly jenom ohlodané kosti. Lesní zlodějičkové neotáleli... Pokusil se vybavit, co se to včera vlastně stalo. Pátral ve vzpomínkách, ale zatím se jen probourával prázdnou tmou. A pak to přišlo...

Opět to byl ten kluk. Včera těsně poté, co přistál s kořisti v tlamě, se mu zjevil. Viděl, jak stojí před černým drakem a natahuje k němu ruku. Pak oba, člověk a drak, zavřeli oči a drak přitiskl svůj čumák na jeho dlaň. V tu chvíli se spojili a Desariyo upadl do bezvědomí.

Tohle není dobré... Pomyslel si. Co když toho kluka něco podobného napadne, právě když bude někde v oblacích? Ztratí vědomí a zřítí se dolů? Ne... Pokoušel se zahnat nepříjemné myšlenky. Každopádně musím ho co nejdříve najít a to už jen pro vlastní bezpečí. Z myšlenek ho vyrušilo nepříjemné kručení v břiše. No jo, oběd nepočká! S těmito slovy se vznésl do vzduchu.