Safír

Kapitola XXVII.

Cvičení již dávno skončilo. Širu se však neodebrala jako všichni na oběd, ale zamířila hloubějí do stájí. Potřebovala chvíli klidu a radu. Radu starého přítele.

Míjela jeden box za druhým. Najednou se ale zarazila. Otočila se a vrátila se k boxu se štítkem, na kterém bylo napsáno: Diablo. Zahleděla se do tmy a strnula překvapením. Drak tam nebyl.

Fahnir i Diablo už byli dost vyčerpaní a Fahnir cítil slabé pálení v ruce. Dali si malou pauzu, aby se trochu osušili a odpočinuli.

„Podle slunce bude brzy oběd. Zkusíme to ještě jednou?" Zeptal se Fahnir.

Diablo přikyvnul.

Drak vzlétl nad jezero. Pomalu plachtil nad hladinou a čekal. Fahnir se zhluboka nadechnul. Teď nebo nikdy.

„Teď!" Vykřikl.

Jeho nohy se odlepily od sedla, Fahnir vyskočil do vzduchu a zavřel oči.

Neviděl, jak se Diablo ve vzduchu otočil, natáhl k němu tlapy a přitáhl si ho k sobě. Když byl drak břichem opět dolů, podíval se pod sebe.

Fahnir otevřel oči. Naskytl se mu nezvyklý pohled na drakovo světlé břicho. Ležel v Diablových tlapách a pod ním utíkala jiskřivá voda. Otočil se směrem, kde byla drakova hlava. Diablo se na něj díval a usmíval se.

„Jo! Jo!" Zakřičel Fahnir a vystrčil k nebi ruku sevřenou v pěst.

Drakovi z hrdla uniklo cosi jako spokojené bublání.

Najednou povolil tlapy a Fahnir se propadl do ledové vody. S výrazem naprosté spokojenosti vzlétl vysoko do vzduchu a tam udělal několik smyček.

Oba seděli na oblázkovém břehu a Fahnir ždímal mokré oblečení.

„To ti fakt děkuju. Poprvé, co nám to vyjde a já mám šanci zůstat v suchu, ty mne shodíš do vody! Skvělé..."

Brumlal si pod nos Fahnir. Stačil ale jediný pohled Diablovým směrem a už cítil, jak opouští tento svět.

„Nemůžeš se naučit dračí řeč. Hodně bys mi tím ulehčil..." Prohodil na uvítanou Diablo.

„Já bych rád, ale jak?"

„To ti neporadím. Zeptej se Širu."

„Cha." Usmál se. „Tak to možná v příštím životě..."

Diablo se na něj zazubil.

„Co je?"

„Nic. Jen vy lidi jste opravdu zvláštní..."

„A víš, jak zvláštní jste vy? Třeba ta vaše mysl. Co to do háje vůbec je? Absolutně nechápu, jak to funguje a prostě... no víš..." Fahnir rozhořčeně praštil rukou do písku. „Mimochodem, proč je ten písek teplý?"

Diablo překvapeně zamrkal.

„Proč tě napadlo zrovna tohle?"

„Nevím."

„To já teda také nevím. Možná protože ho hřeje můj vnitřní oheň. Nenadarmo se mi přezdívá Syn Ohnivé Hory." Zasněně přivřel oči. „Viděl jsi někdy ohnivou horu?"

„Ne."

„To musíš vidět! Neexistuje na zemi nic mocnějšího než tohle. Je to ukázka veškeré síly Přírody. A když plachtíš ve vzduchu nad touto krásou... Je to nezapomenutelný pocit..."

Fahnir se pokusil si ohnivou horu představit. Musí to být vskutku impozantní zjevení.

„A jak ses dostal k ohnivé hoře? Vždyť jsi celkam mladý drak, ne?"

„Přiznám se, na svůj věk jsem viděl opravdu hodně. A za to vlastně vděčím mýmu největšímu nepříteli."

„Tyron?"

„Přesně tak. Když jsem odešel ze skupiny... spíš, když mne vyhodili, tak jsem odletěl pryč. Začal jsem, jak vy tomu říkáte, cestovat. A dostal jsem se až ke vzdáleným ostrovům na severu. Tam jsem poznal sílu přírody a plný nové energie jsem se vrátil domů."

„Oproti tobě jsem opravdu jen neznalý trouba..."

Diablo se uchechtnul.

„To nic, časem i ty poznáš svět... I kdyby se naše cesty rozešly, k ohnivé hoře, a to ti slavnostně přísahám, tě musím vzít."

Fahnir se podíval na toho tmavého draka. Ještě před pár dny ho nemohl vystát a teď z nich byli přátelé. Sice to ani jeden z nich neřekl, ale oba to cítili. Kdesi uvnitř věděli, že tomu druhému mohou věřit.

Vrátili se těsně po obědě a Fahnir už počítal s tím, že ticho odpolední přednášky bude narušovat rozhněvané vrčení jeho žaludku. Opatrně se prodíral stájemi tak, aby ho nikdo neviděl. Stále ještě mokré oblečení mu to opravdu neulehčovalo. Nejvíce se děsil setkání s jednou jedinou osobou. Osud k němu byl však milosrdný.

Vklouzl do pokoje, zabouchl za sebou dveře a s úlevou vydechnul. Jen tak tak se stačil převléknout a hodit na parapet mokré oblečení, když se dveře s nepříjemným vrzáním otevřely.

„Kde jsi byl?" Řekla suše a propalovala ho pohledem.

Naprázdno polkl.

„V knihovně." Zalhal a pokoušel se tvářit, co nejvěrohodněji.

Podívala se za něj na mokré oblečení.

„A proč jsi nebyl na obědě?"

„Jaksi jsem neměl hlad."

Mlčela. Ale to mlčení bylo pro Fahnira tím největším utrpením. Dívali se na sebe a ani jeden z nich se nechtěl vzdát. Nakonec ji to přeci jenom přestalo bavit.

„Stejně se to dozvím. A budeš litovat, že ses nepřiznal hned." Pronesla tvrdě a zmizela za dveřmi.